„Ke státu jako bytostně politické jednotě patří jus beli, tj. reálná možnost označit v případě potřeby z moci vlastního rozhodnutí nepřítele a bojovat proti němu...“. To napsal Carl Schmitt už v roce 1932 a dnes na něho s úctou a nostalgií vzpomínají všichni, které německý nacionální socialismus a Hitlerova chuť dobývat svět, je opět jako by věčně svěží.
Pro ty, kteří si nemohou vzpomenout, Schmitt byl jeden z nacistických právníků a ideologů, v letech 1933-1945 uznávaná autorita, po válce zavržen, v současné době už dávno adorován.
Tyto jeho teze byly a opět jsou uhrančivé pro všechny, kteří politiku, vnitřní i zahraničí, považují za „boj“ a nikoli hledání a nacházení obecného souhlasu. Když EU vyhlásila v roce 1997 boj proti extremismu, musela na sebe vzít také odpovědnost za to, koho za extremistu a nepřítele označit. Okamžitě (v ČR hned v roce 1998) se objevila přívalová vlna těch, kteří nabízeli koho a kde za extremistu považovat. A tak se na prvních seznamech objevili nejen skinheadi, ale i Zelení, anarchisté, stoupenci Antifa a později všichni, kteří vystrčili hlavu nad zástup.
Evropský objev extremismu, jednak pravicového, jednak levicového, nebyl originální. Už v roce 1972 vláda SRN projednala zprávu svého Úřadu na ochranu ústavy, a konstatovala, že nacisté nebo neonacisté by se neměli v Německu vyskytovat, protože by to mohlo vrhat špatné světlo na zemi, která měla s nacismem nejen své zkušenosti, ale v minulosti jej vyvážela daleko od Berlína. Třeba do Velké Británie, Spojených států a dokonce tak trochu i do císařského Japonska. Problém tímto doporučením z Německa a ze světa nezmizel, dokonce lze říci, že „boj proti pravicovému extremismu“ extremismus popularizoval.
Ačkoli nikde v Evropě nebo v zámoří nezná trestní zákonodárství pojem extremismus nebo extremista, a ačkoli se jej snažili konceptualizovat mnozí manekýni současných politických nauk, naivně jej přejala policejní praxe, které nakonec tento problém zůstal částí jejích povinností. A tak se v Evropě konají obvykle okolo 20.dubna (narozeniny Adolfa Hitlera), případně dalších „extremistickou agendou“ ustanovených výročí, policejní manévry speciálních jednotek a producentů mediálních senzací. Dokonce i letos jsme mohli sledovat různé variace na stejné téma. Jen barvy praporů se změnily a jejich vlajkonoši byli přejmenováni.
Žijeme v době, o které můžeme říci, že je jakýmsi přelomem nejen v chápání toho, co je to politický extremismus, ale také v době „nekonvenčních válek“, které mají podobu útoků dobře vycvičených malých mobilních skupin ozbrojených mužů. Mají destabilizovat politický pořádek v libovolné zemi a čas od času se hlásí k nějaké perverzní ideologii, kterou zakrývají slovy o válkách a antiválkách ve prospěch míru a, samozřejmě, o demokracii, svobodě a spravedlnosti.
Dnes už sice postrádáme vzrušení nad koncerty skinheadských kapel, holými hlavami a vytetovanými nacistickými symboly. Ale nahrazuje nám jej podívaná na demonstrace a manifestace politických programů, jejichž tvůrci se vší vážností přejímají rezidua nacistické ideologie, mezi kterými třeba jen znovuobjevený rasismus, ale také přepjatá nenávist k národům, náboženstvím a jejich dějinám hrají důležitou roli. Dokonce je nám už běžné i záští k životnímu stylu a hesla adolescentů se proměnila v ideologie a politické programy.
Jestliže víme, že fanatická nenávist byla už od devadesátých let 20.stol. významným prvkem aktivit extremistických skupin a politických stran v ČR i v Evropě, dnes v letech rozpadu hodnot, politické nebo ekonomické krize je to obdobné. Jen se snaha o subjektivní definování nepřítele posunula na úroveň mezinárodní politiky.
Prvnizpravy.cz - Zbořil: Konec válek, to nejsou jenom květinové vozy, ale také nesmírně krvavé oběti
Jestliže někdo považuje euro-skepticismus nebo euro-optimismus za extremismus, měli bychom to chápat nejenom jako snahu difamovat politického soupeře, ale i jako “boj“ proti jiným názorům, postojům a hodnotám. Z nedávné historie víme, že to co nazýváme „evropskými hodnotami“ nám dovoluje, aby se člověk obviněný z nepromlčitelných válečných zločinů stal rakouským kancléřem a později generálním tajemníkem OSN, abychom připouštěli „kolaterální oběti“ (neboli civilní oběti konvenčních a nekonvenčních válek), v zájmu „boje proti terorismu“ likvidovali výhonky demokratických svobod etc. A připomeňme si, že „společný boj proti extremismu“ se stal dokonce součástí mezinárodní smlouvy mezi Ruskou federací a ČLR uzavřenou v srpnu 2011, několik dnů před 11.zářím v New Yorku.
Dnes nás toto neblahé dědictví nás zajímá i ve dnech ukrajinské krize, která je jen další příležitostí, jak „páchat zlo ve jménu dobra“. Kdy se z ukrajinských nacionalistů a sektorových pravicových extremistů stávají bojovníci za svobodu a demokracii a proti nim stojí obránci národní identity a práva na sebeurčení. Kupodivu vyzbrojeni téměř stejnými zbraněmi a výstrojí. Doufejme, že se nestanou vzorem hodným nápodoby účastníkům mírových maršů v různých částech Německa a Evropy vyrážejících v zájmu svých strategických zájmů na obranu míru opět východním směrem. Válku válce dnešní mladí a nejmladší znají snad jen z vyprávění praotců a z legend starých více než půl století.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
