Těžko odhadnout, co je hlavní a nepřehlédnutelnou příčinou nastálé volební kocoviny po letošních volbách. Zda zhroucená bohorovnost těch, kterým se zdála jim dočasně svěřená moc na věky jim danou, nebo obavy ze vzdalující se naděje na z této moci vyplývající materiální prospěch. Racionálnost zbavená emocí, a emoce postrádající korekce rozumem a rozumnosti, je historicky prokázanou bezhodnotou. Ale také neustále se opakující příčinou pádu mocných a domněle nedotknutelných „sebe-samožerných“ velikánů lidské bídy a malosti.

Autority Ústavního soudu ČR, které se rozhodly v roce 2021, podle našeho názoru krátkozrace,  pro jedno volební období ovlivnit volby do Poslanecké sněmovny, sice nezakrytě argumentovaly ve prospěch budoucí Pětikoalice a pomohly ji zbavit se kontroly opozicí, ale přehlédly, že volby napodruhé mohou dopadnout také jinak. Proto je dnes jedním z nejvíce naříkajících emeritní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který chodí do TV neveřejné služby poučovat ve volbách neúspěšné politické strany, jak zabránit vzniku vlády, kterou považuje za národní neštěstí. Nepřímo vyzývá hlavu státu, jak bránit ustavení vlády a můžeme se obávat, že i nápad na oddálení jmenování předsedy vlády předsedou ve volbách vítězné politické strany instrumentem „pověření“ Andreje Babiše jednat o sestavení vlády, může být nápad z jeho myšlenkového okruhu stále více se vzdalujícího politické realitě.

Podobná malomyslnost se objevuje v řadách nejen ODS Petra Fialy, ale i mezi členy této strany, která doplatila na petrifikaci (zkamenění), proměnu svých organických prvků v anorganické. Zřejmě ani na úrovni „státotvorné“ politické třídy se zde neuvažovalo o tom, že téměř polovina nových poslanců může rozlišovat mezi politickými dinosaury a ambiciózními arrivisty, kterým se zdá, že nastává vhodná doba pro jejich cestu vpřed a vzhůru. Kritika poslanecké dlouhověkosti Marka Bendy se náhle stává nepřehlédnutelnou, ačkoliv jde nikoliv o jeho zkušenosti v českém politikaření, ale jen a jen o délku doby jeho hašteření se v parlamentu.

Více než pozoruhodné je, že se s rozpadem pětikoalice snaží radikalizovat KDÚ ČSL, která je vlastně poslední tradiční politickou stranou s historickou pamětí a téměř 45 tis. členy.  Zdálo by se, že tato tradice jí umožňuje být imunní vůči kritice jejích nejvyšších reprezentantů, ačkoliv kandidatura Jana Bartoška na předsedu Poslanecké sněmovny byla snadno zjistitelným omylem, který si ovšem ani on nechtěl připustit. Zda k jeho neúspěchu přispělo i nešťastné bratrovražedné vystoupení Hayata Okamury asi nezjistíme, ale k obrazu povolební kocoviny to přispívá.

Kolorit tomu všemu dodávají Piráti, kteří se sice předvolebně nevzdali svého hesla Pusťte nás  na ně!, ale po volbách se zdá, že svůj temperament věnují dočasnému obdivu k pro-tchajwansky orientovanému k předsedovi Zdeňku Hřibovi. A boji proti všem. Vlastně by mohli být autentickou opozicí v době, kdy STAN a ostatní plovoucí a v prostoru se vznášející fragmenty povolební scény přestávají být viditelné a srozumitelné.

Zdá se, a mnozí s tím počítají, že tato kocovina může pomoci zejména prezidentově politické dospělosti, protože jej staví, možná trochu proti jeho vůli, do středu dění, které zejména jeho okolí chce vnímat osudově. Ale čas a politická existence jsou neúprosné konstanty našich životů a tak je třeba se snažit, aby malomyslnost zneuznaných se nestala stavem našich posledních dnů.