Téma a volba prostředí zde nebyly už tehdy ničím neobvyklým. Vzpomeňme na Fyziky Friedricha Dürrenmatta, u nás považované za komedii (v překladu Milana Lukeše a Bohumila Černíka 1962 ). Odehrávala se v ústavu, kde se za fyziky Newtona, Einsteina a Mӧbia záměrně vydávali nositelé tajemství, které podle jejich názoru mohlo způsobit zkázu lidstva.  K jejich touze po svobodomyslnosti patřily vraždy ošetřujících sester, které byly znalé kódů vedoucích k jaderné katastrofě. Mohly je znát, mohly je zneužít, a proto bylo třeba je usmrtit. Jak se nakonec ukázalo – tragikomicky a marně. Cenou byly jen tři „vyšším cílům“ obětované lidské životy.

Hluchoněmý Indián Bromden alias Náčelník, a jeho spolupacienti,  se chovají, nebo chtějí chovat,  jako kdyby nebyli „ani o nic větší cvoci než ti zoufalci, co chodí volně po ulicích“ a hlavní hrdina, falešný pacient a člověk Randall McMurphy, který se chce bránit jejím dehumanizačním metodám a znásilňování svobody své osobnosti Velkou sestrou, která jej má léčit, se nakonec stává její obětí. Nakonec je mu provedena lobotomie a stává se z něj apatická neosobnost. Nositelem ideje vzpoury je naopak Náčelník Bromden, který masivním tělesem rozrazí drátěnou okenní zábranu a otvírá sobě i ostatním pacientům cestu ke svobodě.   
        
Nejsem si jistý, jak by dnes, v roce padesátého výročí uvedení Formanova díla na veřejnosti reagovala naše rozrůzněná a v evropském chaosu se zmítající společnost. Jejéí pravidla vytvářejí nejenom dnešní Velké sestry, ale i podobně Velcí bratři propojení svou nicotností a absencí touhy po svobodě. Kukaččí hnízda, do kterých se nás snaží uzavírat odcizená moc, která je a zdá se, že vždy bude společenstvím ze své vůle znevolněných. Podobně jako pacienti Velké sestry nám mají připomínat, že jsme jen „musulmany“, na které měly být degradovány evropské národy, zejména ty východoevropské, v dobách, které stále víc a víc selektivně nazýváme totalitou.

Prý se slovo musulman zrodilo ve vězeňském žargonu německých likvidačních táborů. Není důležité, zda to bylo v Buchenwaldu, Mauthausenu nebo Osvětimi. A nebyla to jen krutá nadávka „nadlidí“  těm Unter-menschen. Bylo to ve své profesionální zrůdnosti pojmenování pro vězně, kteří byli fyzicky vyčerpanými lidmi bez vůle ke svobodě. Bez sebeúcty a ohleduplnosti k druhým.  Byli to lidé, kteří rezignovali, lidé, kteří redukovali svou existenci na vězně v lágru, na lidskou neexistenci.