My totiž víme, podobně jako Thébští, že mor, mor nenávisti, který nás sužuje, má konkrétní příčinu. Žijí mezi námi vrahové starého krále Laia, kterého je třeba vypátrat. To se už podařilo, jen se neví, jak způsobit, aby se věštba nenaplnila. Oidipus se o to pokusil tím, že se rozhodl vraha vypátrá, ale věštec, říkejme mu třeba Ústavní soud, označí za vraha právě jeho. Oidipus nevěří, ale po dalším pátrání zjistí krutou pravdu. Po narození měl být Oidipus usmrcen, protože věštba určila, že v dospělosti zabije svého otce a za manželku si vezme svou matku. Pastýř, který měl Oidipa zabít, ho ale nechal žít u pastýře korintského krále. 

Andrej Babiš, podobně jako Oidipus, opouští Théby, kterou v naší době supluje Praha, „nevěstka babylonská“, která po něm požaduje, aby zavrhl své děti, svou rodinu a nakonec se oslepil. Snad právě to je to hlavní. Nevidomý nevidí, ale pamatuje si, jak to bylo před jeho příchodem  a jak se bohatství obce ztrácelo pod rukama jejích nedůstojných reprezentantů.

Je pozoruhodné, jak se základní vzorce lidského chování a myšlení opakuji a jak dva tisíce pět set let po smrti řeckého dramatika Sofokla jsou jeho příklady a metafory aktuální. Demokracie jako forma vlády, ve které má být zdrojem moci lid, se považovala za ideální, když nebyla způsobem vládnutí, na kterém by se podílely ženy  a otroci. Nejprve byli její částí králové, později bohatí a urození majitelé půdy.  Moc krále byla postupně nahrazena vládou Archóntů, úředníků, kteří vydávali zákony a dohlíželi na jejich dodržování. Tradiční dějeprava nám říká, že „…postupem doby se majetkové rozdíly mezi bohatými majiteli půdy a drobnými rolníky zvětšovaly, rolníci si u majitelů půdy půjčovali a spláceli jim částí své úrody. Když nemohli své dluhy splatit, ztráceli svou osobní svobodu a upadali do dlužního otroctví.“

Václav Bělohradský ve své knize filosofických esejů nazvanou  Společnost nevolnosti  nenachází v dnešním světě dostatek dialogu a odpovědnosti za rozporuplnost světa. „Bavičská diktatura (podle něho) pouze vyprazdňuje jakoukoliv kritiku, která je základem demokratické společnosti. Nastává proto éra individualizace a odmítání zodpovědnosti za chování lidstva“.  Dodejme, že je to také doba černého krutého humoru, jehož obětí jsou zejména ti, kteří jej vymýšlejí a uvádějí na scénu.

Ta věčná válka s rodinou Babišových v Čechách, na Ukrajině a široširé Rusi by jednou mohla skončit podobně jako celá antibabišovská „společnost nevolnosti“ v Lapidáriu na pražské periférii. I když si její tvůrci budou myslet, že je to ve středu města nebo dokonce celé Evropy.