Vysoko nad starověkou obchodní cestou spojující Mezopotámii s Persií se na skalní stěně nachází jedna z nejvýznamnějších památek starověkého světa. Bisutunský nápis, vznikající přibližně v letech 521 až 518 př. n. l. na příkaz perského krále Dareia I. Velikého, není jen monumentální ukázkou královské propagandy. Stal se také jedním z nejdůležitějších archeologických objevů, který pomohl vědcům rozluštit dávno zapomenuté jazyky starověké Persie.
Reliéf i nápisy byly vytesány vysoko na strmé vápencové stěně pohoří Zagros na území dnešního západního Íránu, přibližně 60 metrů nad okolní rovinou. Už samotné umístění dodnes vzbuzuje obdiv. Není zcela jasné, jak se starověkým kameníkům podařilo v tak obtížně přístupném terénu vytvořit dílo s mimořádně jemnými detaily. Archeologové předpokládají, že využívali dřevěná lešení, lana a dočasné pracovní plošiny, přímé archeologické důkazy o použité technologii se však nedochovaly.
Samotný reliéf zachycuje Dareia I., který stojí před řadou poražených protivníků se svázanýma rukama. Nad panovníkem se nachází okřídlený symbol, který je tradičně vykládán jako zobrazení nejvyššího božstva Ahury Mazdy, případně jako symbol božské ochrany známý jako faravahar. Celá kompozice měla demonstrovat legitimitu panovníkovy vlády a přesvědčit poddané, že jeho moc byla potvrzena božskou vůlí.
Největší význam však nespočívá v samotném reliéfu, ale v textu vytesaném kolem něj. Nápis byl zapsán ve třech jazycích – staroperštině, elamštině a babylonštině – přičemž všechny byly zaznamenány různými variantami klínového písma. Díky tomu mohl být srozumitelný obyvatelům různých částí rozsáhlé Achajmenovské říše. Dareios v něm popisuje svůj nástup na trůn, potlačení povstání po smrti krále Kambýsa II. i své vojenské úspěchy. Současně zdůrazňuje, že jednal z vůle Ahury Mazdy, čímž posiloval legitimitu své vlády.
Po mnoho staletí zůstával nápis záhadou. Cestovatelé jej obdivovali z údolí pod skalou, ale nikdo nedokázal přečíst jeho obsah. Objevovaly se nejrůznější legendy a někteří lidé věřili, že monument vytvořili obři nebo nadpřirozené bytosti.
Zásadní obrat nastal v první polovině 19. století. Britský důstojník a orientalista Henry Creswicke Rawlinson opakovaně riskoval život při výstupech na strmou skalní stěnu, aby pořídil přesné opisy nápisů. Navázal přitom na práci badatelů Carstena Niebuhra a Georga Friedricha Grotefenda, kteří již dříve položili základy rozluštění staroperského klínového písma. Díky jejich společnému úsilí se podařilo přečíst staroperštinu a následně významně přispět také k rozluštění elamštiny a babylonštiny. Právě proto bývá Bisutunský nápis často přirovnáván k Rosettské desce, která sehrála podobnou roli při rozluštění egyptských hieroglyfů.
Psali jsme: Padělky které změnily pohled na minulost
Dnes je Bisutunský nápis zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a patří k nejcennějším památkám starověké Persie. Historikům neposkytuje jen informace o vládě Dareia I., ale také jedinečný pohled na fungování jedné z největších říší starověku, její správu, jazyky i způsob, jakým panovníci budovali svou autoritu.
Po více než dvou a půl tisících letech tak stále plní svůj původní účel. Poselství vytesané do skály přežilo říše, války i proměny civilizací a dodnes připomíná, že některé zprávy mohou být skutečně určeny věčnosti.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. https://whc.unesco.org/en/
