Když si Alfred Nobel v roce 1888 otevřel noviny a přečetl si vlastní nekrolog s titulkem označujícím jej za obchodníka se smrtí, byl to pro něj šok, který zásadně změnil jeho pohled na odkaz, jenž po sobě zanechá. Článek vznikl omylem po smrti jeho bratra Ludviga, avšak Nobel si poprvé naplno uvědomil, že jeho vynález dynamitu jej v očích veřejnosti spojuje především s ničením a válkou. Právě tehdy se zrodila myšlenka proměnit svůj majetek v nástroj, který by podporoval ty, kdo lidstvu přinášejí skutečný prospěch.
O sedm let později Nobel sepsal závěť, v níž určil, že jeho jmění má být použito k založení pěti každoročně udělovaných cen za mimořádný přínos v oblastech fyziky, chemie, lékařství, literatury a míru. Po jeho smrti v roce 1896 trvalo ještě určitou dobu, než byla závěť právně schválena a organizačně uvedena do praxe, ale roku 1901 byly poprvé předány Nobelovy ceny, které se postupně staly nejprestižnějším oceněním svého druhu na světě.
Od té doby byly Nobelovy ceny uděleny stovkám vědců, spisovatelů a osobností veřejného života, avšak jen naprosté výjimky dokázaly tento mimořádný úspěch zopakovat. V celé historii existují pouze čtyři lidé, kteří získali Nobelovu cenu více než jednou, přičemž dva z nich byli oceněni ve dvou různých oborech a dva dokázali výjimečný výkon zopakovat ve stejném vědním poli.
První osobou, které se to podařilo, byla žena, čímž se navždy zapsala do dějin nejen vědy, ale i společenského zápasu o rovnoprávnost. Marie Curie získala svou první Nobelovu cenu v roce 1903 za fyziku za průkopnický výzkum radioaktivity, na němž spolupracovala se svým manželem Pierrem Curiem. O osm let později byla oceněna podruhé, tentokrát Nobelovou cenou za chemii, a to za objev dvou nových chemických prvků, rádia a polonia, a za jejich izolaci. Její práce položila základy moderní jaderné fyziky a medicíny, zároveň si však vyžádala vysokou osobní daň, neboť dlouhodobý kontakt s radioaktivními látkami vážně poškodil její zdraví.
Druhým člověkem, který dokázal získat dvě Nobelovy ceny ve zcela odlišných oblastech, byl americký biochemik a myslitel Linus Pauling. V roce 1954 obdržel Nobelovu cenu za chemii za zásadní přínos ke kvantové chemii a studiu chemických vazeb v molekulách, čímž významně ovlivnil rozvoj moderní molekulární biologie. O osm let později byl oceněn znovu, tentokrát Nobelovou cenou za mír, a to za dlouholetou a vytrvalou kampaň proti jaderným zbraním a jaderným testům. Pauling se stal symbolem vědce, který dokázal propojit odbornou autoritu s morální odpovědností a aktivně vystupoval proti hrozbě globálního zničení.
Třetím dvojnásobným laureátem byl další Američan, fyzik John Bardeen, který je dodnes jediným člověkem, jenž získal Nobelovu cenu za fyziku dvakrát. První ocenění obdržel v roce 1956 za spoluobjev tranzistoru, vynálezu, jenž se stal základním stavebním kamenem moderní elektroniky a digitálního světa. Druhou Nobelovu cenu získal v roce 1972 za spoluvytvoření teorie supravodivosti, která vysvětlila chování materiálů při extrémně nízkých teplotách a otevřela cestu k dalším technologickým inovacím.
Psali jsme: Leonardo da Vinci a zbraně budoucnosti, které předběhly dobu
Čtvrtým a zatím posledním člověkem, kterému se podařilo získat dvě Nobelovy ceny, byl britský biochemik Frederick Sanger. Obě jeho ocenění patřila oblasti chemie a byla udělena v letech 1958 a 1980. První cenu získal za průlomový výzkum struktury proteinů, především inzulinu, čímž zásadně přispěl k rozvoji biochemie a medicíny. Druhá Nobelova cena mu byla udělena za metody určování sekvencí nukleových kyselin, které se staly klíčovým nástrojem moderní genetiky a biotechnologií.
Vedle těchto čtyř výjimečných osobností existují také dva subjekty, které dokázaly získat Nobelovu cenu opakovaně, byť se nejedná o jednotlivce, ale o organizace. Prvním z nich je Mezinárodní výbor Červeného kříže, který drží absolutní rekord s celkem třemi Nobelovými cenami za mír, udělenými v letech 1917, 1944 a 1963 za humanitární pomoc obětem válek. Druhou organizací je Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, oceněný Nobelovou cenou za mír v letech 1954 a 1981 za pomoc milionům lidí nucených opustit své domovy.
Příběhy těchto lidí i institucí ukazují, že Nobelova cena není pouze oceněním jednorázového úspěchu, ale také uznáním dlouhodobého přínosu, který přesahuje hranice jednotlivých oborů a má trvalý dopad na celý svět.
(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
