Když se řekne středověký cestovatel mezi Východem a Západem, většině lidí naskočí jméno Marco Polo. Jenže dávno předtím, než se benátské příběhy staly evropským bestsellerem své doby, vydal se opačným směrem muž, jehož osud by vydal na román. Jmenoval se Rabban Bar Sauma, narodil se ve 13. století v dnešním Pekingu a jako křesťanský mnich z východní církve urazil tisíce kilometrů, aby jednal s nejmocnějšími vládci Evropy. Ne kvůli obchodu ani kvůli výboji, ale kvůli pokusu zachránit Svatou zemi a vytvořit velké spojenectví, které mohlo změnit dějiny.
Na první pohled to zní jako historická fantazie. Muž z Mongoly ovládané Číny, který se modlí v Římě, debatuje s kardinály, večeří s francouzským králem a dorazí až do Bordeaux za anglickým králem Eduardem I. Přesto se to skutečně stalo. Rabban Bar Sauma nebyl žádný exotický kuriózní host, kterého by si evropské dvory prohlížely jako zvláštnost z daleké Asie. Byl vzdělaný teolog, zkušený diplomat a muž, který dokonale chápal, že svět se už tehdy neřídil jen mečem, ale také schopností jednat.
Jeho příběh začal jako duchovní pouť. Původně se chtěl dostat do Jeruzaléma. Cesta ze severní Číny přes Hedvábnou stezku, Střední Asii a Persii však byla plná válek, loupežníků a nepokojů. Místo poutního cíle tak skončil v Bagdádu, kde se z něj stal respektovaný muž církve Východu. Právě tam se ukázalo, že jeho cesta teprve začíná. Mongolský vládce Arghun hledal cestu, jak oslabit mamlúcký Egypt, tehdejší hlavní sílu muslimského světa v oblasti Levanty. A protože Mongolové dobře věděli, že samotná vojenská síla nestačí, vyslali Bar Saumu do Evropy s nabídkou spojenectví.
Na evropských dvorech tehdy vládla směs strachu, prestiže a vnitřních sporů. Křižácká myšlenka sice stále přežívala, ale starý zápal dávno slábl. Králové řešili vlastní konflikty, dynastické soupeření, finance i mocenské tahanice. Do tohoto světa vstoupil muž, od něhož mnozí čekali stepního posla s válečnou hrozbou. Místo toho před nimi stál kultivovaný duchovní, který znal teologii, rozuměl diplomacii a uměl se pohybovat mezi civilizacemi s lehkostí, jakou tehdejší Evropa často sama postrádala.
Bar Sauma navštívil Konstantinopol, Řím, Paříž i Bordeaux. V Římě jednal s představiteli papežské kurie a účastnil se velikonočních obřadů. Ve Francii jej přijal král Filip IV. a v Akvitánii se setkal s anglickým králem Eduardem I. Všude se setkával s respektem, zvědavostí a zdvořilostí. Evropané si uvědomovali, že před nimi nestojí člověk z okraje světa, ale vyslanec mocné říše, která ovládala obrovský kus Eurasie. Přesto právě tady příběh dostává svůj nejzajímavější rozměr. Zatímco moderní člověk si středověk často představuje jako dobu uzavřených světů, Bar Saumova cesta dokazuje opak. Kontinenty spolu komunikovaly, ideje putovaly, víra i politika překračovaly hranice a tehdejší elity si velmi dobře uvědomovaly, že vzdálenost není překážkou, pokud existuje společný zájem.
Jenže právě ten společný zájem Evropě scházel. Velká aliance mezi Mongoly a západními křesťanskými mocnostmi nakonec nevznikla. Ne proto, že by chyběla příležitost, ale proto, že Evropa byla zaměstnaná sama sebou. Vnitřní soupeření, regionální války a opatrnost převážily nad strategickou vizí. Je to paradox, který působí až překvapivě současně. Z východu přišla nabídka velkého geopolitického partnerství, ale Západ ji nedokázal uchopit, protože se topil ve vlastních sporech. Výsledek? Promarněná šance, která mohla změnit poměr sil ve Středomoří i na Blízkém východě.
Právě proto je Bar Saumův příběh tak fascinující. Není to jen kuriozita o mnichovi z Číny, který dorazil do Evropy. Je to připomínka, že dějiny nejsou lineární vyprávění o „zaostalém středověku“, jak si je často zjednodušeně malujeme. Jsou to dějiny ztracených možností, nevyužitých příležitostí a překvapivě moderních okamžiků, kdy lidé na opačných koncích světa dokázali vést promyšlený dialog.
Rabban Bar Sauma se nakonec vrátil na Východ bez velkého diplomatického vítězství. Jeho mise selhala v praktickém cíli, ale uspěla v něčem možná trvalejším. Zanechal po sobě jedinečné svědectví o Evropě očima člověka zvenčí. A právě v tom je jeho odkaz mimořádný. Ukazuje, že dějiny nepsali jen vítězové a dobyvatelé, ale také lidé, kteří věřili, že svět lze spojovat dřív, než se začne znovu rozdělovat.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
