Až do 9. června bude možné vidět například věrnou repliku pranýře, který na dnešním Slezském náměstí v Bílovci stál do poloviny 18. století.

„Originál pranýře, který je uložen v Muzeu Novojičínska, byl umístěn zhruba v prostoru, kde je dnes kašna se sousoším. Bývali u něj připoutáváni zločinci, kteří většinou mívali nasazenu potupnou masku, v ústech dřevěnou hrušku a na krku cedulku se stručným popisem zločinu, jehož se dopustili. Veřejné zostuzení bylo jedním z největších trestů, protože na náměstí se konaly městské trhy, takže kolem pranýře chodila spousta lidí ze širokého okolí. Ti mohli po trestanci dokonce házet shnilé ovoce a zeleninu,“ líčí dobové zvyklosti kurátorka výstavy Simona Lindovská z Muzea Bílovec a upřesňuje, že pranýř byl odstraněn až v roce 1727.

„Jde o první výstavu v Bílovci, která je věnována historii zločinů a trestů na území města a jeho okolí,“ pokračuje Simona Lindovská. „A duben jsme jako termín zahájení vybrali i proto, že je spojen s pálením čarodějnic, což evokuje torturu a čarodějnické procesy. Mimochodem ty se v okolí Bílovecka konaly téměř 100 let před proslulými procesy na Jesenicku. V roce 1595 byla upálená manželka jistého Valentina Pupilly, kterému měla pomoci z vězení v Místku, kde si odpykával trest za zločiny prováděné v Novém Jičíně, Fulneku a Bílovci. V samotném Bílovci k čarodějnickým procesům nedošlo, pokud ano, nedochovaly se žádné záznamy.“

V Muzeu Bílovec návštěvníci uvidí řadu mučicích nástrojů vypůjčených z Východočeského muzea v Pardubicích, z Ostravského muzea a ze Slezskoostravského hradu. Mezi vystavenými předměty jsou například palečnice, v níž byly drceny palce, nebo španělská bota, je možné si prohlédnout také popravčí meč zapůjčený z Pardubic, který svému účelu sloužil do konce 18. století. „Ano, i v Bílovci se konaly popravy. Popraviště bylo vždy za branami města, v našem případě po levé straně cesty vedoucí z Bílovce do Staré Vsi, na vyvýšeném místě, kde stála i šibenice. Zde byly vykonávány veřejné popravy, na které se v určitých historických obdobích museli lidé chodit dívat dokonce povinně, šlo o jakýsi druh prevence,“ doplňuje kurátorka výstavy s tím, že Bílovec však svého kata neměl – šlo totiž o poměrně nákladnou záležitost. V případě potřeby tedy býval pozván kat většinou až z Lipníku nad Bečvou. 

„Ale vězení v Bílovci bylo. A to ve sklepeních pod radnicí a také v zámku, kde byly rovněž uloženy všechny zápisy o zločinech a trestech, které pečlivě zaznamenával městský písař. Jenže když zámek na konci druhé světové války vyhořel, shořela také velká část archivu… Takže některé informace čerpáme i z dobových novin a publikací.  Právě v takové podobě se dochovala například zmínka o jednom z největších místních zločinců, Antonu Schubertovi, který ukradl peníze sedlákovi z Velkých Albrechtic a následně zavraždil chlapce, jenž chtěl jeho zločin ohlásit. Schubert v roce 1757 skončil na zdejší šibenici,“ nastiňuje Simona Lindovská další podrobnosti.