Starověký Řím bývá někdy představován jako společnost, která otevřeně přijímala intimní vztahy mezi lidmi stejného pohlaví. Skutečnost však byla složitější. Římané takové vztahy znali, ale neposuzovali je podle dnešního rozdělení na homosexualitu a heterosexualitu.
Důležitější bylo, kdo měl ve vztahu převahu, kdo byl svobodným občanem a kdo patřil k podřízeným společenským skupinám. Stejné sexuální chování tak mohlo být u jednoho muže tolerováno, zatímco pro druhého představovalo vážné ohrožení jeho pověsti.
Římská společnost byla výrazně patriarchální. Ideál mužnosti, označovaný jako virtus, zahrnoval odvahu, sebeovládání, důstojnost a schopnost rozhodovat o sobě i druhých. Tyto představy ovlivňovaly také intimní život. Pro svobodně narozeného římského občana byla společensky žádoucí aktivní, dominantní sexuální role. Pasivní postavení mohlo být naopak spojováno s podřízeností a ztrátou mužské důstojnosti.
Rozhodující proto nebylo pouze pohlaví partnera. Vztah svobodného občana s mužským otrokem nebo prostitutem mohl být tolerován, pokud neporušoval další společenská pravidla. To však neznamenalo neomezenou sexuální svobodu. Římské právní a morální normy chránily sexuální nedotknutelnost svobodně narozených občanů. Intimní vztahy mezi dvěma svobodnými muži proto mohly vyvolávat kritiku bez ohledu na jejich osobní náklonnost.
Dobová literatura zároveň ukazuje rozdíl mezi veřejně prosazovaným ideálem a skutečným chováním. Básník Martialis například opakovaně zesměšňoval muže, kterým připisoval pasivní sexuální roli. Podobná obvinění sloužila také k veřejnému ponižování politických protivníků.
Nejvýraznější rozdíl mezi římským a dnešním pojetím intimních vztahů spočíval v postavení zotročených lidí. Svobodný občan měl právně chráněnou důstojnost a společenská práva. Otrok naproti tomu podléhal moci vlastníka a římský systém otroctví umožňoval také jeho sexuální využívání. Vztah mezi svobodným mužem a zotročeným člověkem proto nelze automaticky považovat za dobrovolné partnerství. Nerovné postavení mohlo znamenat, že zotročený člověk neměl reálnou možnost intimní kontakt odmítnout.
Zvláštní právní a společenská omezení se vztahovala také na některé další skupiny, například prostituty, herce či gladiátory. Jejich postavení mohlo být spojeno s takzvanou infamia, tedy omezením občanské cti a některých práv. Římské manželství přitom uplatňovalo výrazně rozdílná měřítka na muže a ženy. Od manželek se očekávala sexuální věrnost, zatímco muži měli širší prostor pro mimomanželské vztahy, pokud nezasahovali do práv jiných svobodných rodin.
O vztazích mezi ženami se dochovalo mnohem méně zpráv. Většinu známých textů napsali muži a ženskou sexualitu často popisovali satiricky nebo odsuzujícím způsobem. Skutečný intimní život římských žen proto dokážeme rekonstruovat jen velmi omezeně.
Jeden z nejznámějších příběhů vztahu dvou mužů pochází z období císaře Hadriána, který vládl v letech 117 až 138 našeho letopočtu. Hadrián byl ženatý s Vibií Sabinou, zároveň však udržoval blízký vztah s mladým Antinoem pocházejícím z maloasijské Bithýnie. Antinoos císaře doprovázel na cestách po římské říši a stal se součástí jeho nejbližšího okolí.
V roce 130 Antinoos za nevyjasněných okolností utonul v Nilu. Císař jeho smrt veřejně oplakával a rozhodl se jej připomenout způsobem, který byl i v římském prostředí mimořádný. Nechal založit město Antinoopolis, podporoval Antinoův náboženský kult a po celé říši vznikaly jeho sochy, portréty i vyobrazení na mincích. Mladík byl uctíván jako hrdina nebo božstvo, především ve východních provinciích. Nešlo však o běžné oficiální zbožštění schválené římským senátem. Antinoův kult měl odlišný charakter od posmrtných poct udělovaných císařům.
Hadriánův příběh ukazuje, že náklonnost mezi muži mohla být ve starověkém Římě veřejně známá a zanechat mimořádné kulturní dědictví. Nelze z něj ale vyvozovat, že podobné vztahy byly společensky rovnocenné dnešním partnerstvím. Císař měl výjimečnou moc a jeho vztah s mladým Antinoem nebyl vztahem dvou stejně postavených osob.
Starověký Řím tedy znal intimní vztahy mezi lidmi stejného pohlaví, ale jejich přijetí bylo podmíněno společenskou hierarchií a představami o mužnosti. Pro Římany nebylo rozhodující jen to, koho člověk miloval. Stejně důležité bylo, kdo měl svobodu, důstojnost a moc rozhodovat o druhém.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Cambridge University Press – Discourses of Desire in Ancient Greece and Rome; 2. National Archaeological Museum of Spain – Male Sexuality in Rome; 3. National Archaeological Museum of Spain – Invisible Sexualities; 4. Oxford University Press – Slavery and Sexual Availability; 5. English Heritage – Emperor Hadrian and His Relationship with Antinous
