Saigō Takamori (23. ledna 1828–24. září 1877) se narodil v Kagošimě v doméně Sacuma do nízko postavené, ale vážené samurajské rodiny. V polovině 19. století se stal blízkým spolupracovníkem proreformního daimjó Šimazu Nariakiry a brzy patřil k politickým těžištím konce éry Tokugawa. Po smrti svého patrona roku 1858 však upadl v nemilost a byl ze strachu před zásahy šógunátu formálně „ukryt“ do exilu. První léta strávil na Amami Ōšimě, posléze na drsnější Okinoerabudžimě, kde pod literárním jménem Saigō Nanshū studoval čínské klasiky, kaligrafii a psal básně. A pravě to bylo období, které zásadně formovalo jeho etiku a politické uvažování.
Po návratu do politiky patřil k architektům svržení šógunátu. Spolu s vůdci z Čóšú (Satchó aliance) dotlačil moc Tokugawů k pádu a během války Bošin sehrál Saigō klíčovou roli. Velel císařským silám u Toba–Fušimi a v roce 1868 vyjednal s Kacu Kaišúem pokojné předání hradu a města Edo. „Krvavé“ dobytí tehdejší metropole tak nahradila diplomatická kapitulace. Tím se otevřela cesta k přesunu dvora do Tokia a k zahájení reforem, jež proměnily feudální Japonsko ve stát moderní éry Meidži.
V rané vládě Meidži zastával vysoké funkce a podílel se na zásadních krocíchh, od zrušení doménového systému po budování nové armády. Zásadní rozkol ale přinesla roku 1873 debata seikanron o „trestné výpravě“ proti Koreji. Saigō navrhoval vyslat poselstvo s rizikem urážky, které by dalo záminku k válce, a sám se hlásil jako vyslanec; většina kabinetu vedená Ōkubem Tošimičim návrh odmítla. Saigō na protest rezignoval a vrátil se do Kagošimy, kde kolem sebe soustředil zklamané samuraje.
V Sacumě založil síť soukromých škol šigakkó, které vyučovaly klasické texty i zbraně a taktiku, a staly se přirozeným magnetem pro nezaměstnané šizoku (bývalé samuraje zbavené stipendií). V téže době vrcholily modernizační reformy. Všeobecná branná povinnost z roku 1873 zrušila monopol samurajů na službu a edikt Haitórei z března 1876 zakázal nošení mečů na veřejnosti. Tyto zásahy, spolu s daňovou a administrativní centralizací, urychlily sociální tření, z něhož vzešlo sacumské povstání roku 1877.
Satsumská válka se rychle proměnila v test dvou světů: tradičních bojovníků s omezenou palebnou silou proti početné a průmyslově zásobované císařské armádě. Po sérii ústupů se Saigō se zbytky věrných opevnil na kopci Širójama nad Kagošimou. Dne 24. září 1877 zaútočily jednotky generála Jamagaty Aritoma a admirála Kawamury. Moderní dělostřelecká a námořní palba rozmetala pozice povstalců. Zbitá družina o stovkách mužů padla do posledního; Saigō byl smrtelně raněn a podle tradice vykonal seppuku s pomocí Beppu Šinsukeho, ačkoli historici připouštějí i variantu, že zemřel na střelná zranění a následná seppuka měla uchovat čest. Porážka u Širójamy ukončila samurajskou éru.
Saigōvův konec symbolizoval vítězství průmyslové modernity nad kodexem bušidó, ale jeho morální kapitál nová vláda nedokázala ignorovat. V rámci amnestie při vyhlášení ústavy Meidži byl 22. února 1889 posmrtně omilostněn a povýšen v dvorských hodnostech. Jeho populární obraz stvrdila roku 1898 bronzová socha v tokijském Uenu, která jej nezobrazuje jako maršála, ale jako „obyčejného“ muže v kimonu a se psem (odkaz na lovecké a pěší záliby i jeho příklon k prostotě). Mýtus „posledního samuraje“ žije dodnes v literatuře a filmu, přestože hollywoodský The Last Samurai (2003) vypráví příběh volně inspirovaný skutečností.
Za Saigóovým heroismem stojí i dlouhé roky v exilu. Na Amami Ōšimě a Okinoerabudžimě se z politické osobnosti stal učitel a básník, který si osvojil přísnou sebekázeň, prohloubil konfuciánské a čínské vzdělání a nalezl vlastní ideál „jednoty poznání a činu“. Tyto zkušenosti, často líčené v jeho čínsky psané poezii, dodaly jeho pozdějším rozhodnutím etický patos, jímž si získal tisíce následovníků. V tradici je připomínán jako člověk střídmých návyků, milovník lovu a rybolovu, který zůstával nedůvěřivý k líbivým západním móresům, ale nebyl zaslepeným odpůrcem učení ze Západu. Obával se spíše „špatných vzorů“ než skutečných ctností, které Západ přivedly k síle.
Saigō Takamori se proto v japonské paměti vynořuje ve dvojím světle. Jako klíčový rušitel starého řádu i jako mučedník starých ctností, které rozjetá modernizace drtila. Spolu s Ōkubem Tošimičim a Kidem Takajošim se řadí mezi „Tři velikány obnovy“. Muže, kteří císařství obnovili, ale současně zrušili výsady své vlastní kasty. To je paradox, jenž vysvětluje trvalou přitažlivost jeho odkazu. Saigō zosobňuje odvahu jednat, ochotu nést důsledky i tragický střet ideálů s realitou průmyslového státu.
Dnes Saigóvův příběh promlouvá jako zrcadlo modernity a ukazuje, že bez rozhodných kroků by se Japonsko neotevřelo světu, ale také že rychlá změna má svou cenu. Lidskou, kulturní i politickou. V tom je „poslední samuraj“ stále aktuální a připomíná, že reformy bez respektu k identitě mohou vítězit, ale nezřídka zanechávají rány, které se hojí generace.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
