Když se v létě roku 1392 král Karel VI. vydal s vojskem na tažení, nikdo netušil, že se Francie dívá na začátek dlouhé národní krize. Panovník, dosud obdivovaný pro energii a rozhodnost, se uprostřed cesty náhle obrátil proti vlastním rytířům. V přesvědčení, že je obklopen zrádci, tasil meč a čtyři muže zabil. Šlo o výjev, který by i v drsném středověku působil jako šok. Pro dvůr to však byl jen první signál, že se s králem děje něco zásadního a nebezpečného.
Následovalo období návratů k normálu a náhlých propadů do temnoty. Nejděsivější z králových bludů se stal ten, který mu vydržel po zbytek života. Karel VI. byl přesvědčen, že jeho tělo není z masa a kostí, ale z křehkého skla. Dotek prstu, otřes podlahy či náraz látky o rukáv pro něj znamenaly hrozbu roztříštění. Král nechal do šatů všít kovové výztuhy, které měly jeho domnělou skleněnou schránku chránit. Zakázal komukoli se ho dotýkat, včetně královny a nejbližších rádců, a při náhodném dotyku propadal panice. Někdy celé měsíce ležel bez pohnutí zabalený v přikrývkách, aby se vyhnul vibracím, které by mohly jeho tělo rozlomit.
Z dnešního pohledu působí tato představa groteskně, jenže ve své době měla znepokojivý kontext. Takzvaný skleněný blud se neobjevil jen u Karla VI. Občas se vyskytoval u vzdělaných a mocných lidí pozdního středověku a raného novověku. Psychologové v tom vidí spojení extrémního tlaku, náboženských představ o křehkosti lidské duše a všudypřítomného strachu z moru a války. Vládnout v době, kdy se Evropa potýkala s epidemií, hladomory a nekonečnými konflikty, znamenalo žít v permanentním ohrožení. Křehké sklo se stalo dokonalým symbolem psychického přetížení, které si elity nesměly dovolit přiznat.
Jenže u krále se osobní krize mění ve státní problém. Karel VI. byl často neschopný vládnout, dvůr se štěpil na znesvářené frakce a moc se přelévala mezi šlechtickými rody. Vzniklé vakuum posílilo vnitřní rozbroje a otevřelo dveře cizím zásahům. Stoletá válka s Anglií se vlekla, země chudla a obyčejní lidé platili cenu za panovníkovu nemoc, kterou nikdo tehdy neuměl pojmenovat ani léčit. Romantická představa krále jako ztělesnění řádu se rozpadla v přímém přenosu.
Karel VI. zemřel roku 1422. Francii zanechal vyčerpanou a rozdělenou. Jeho příběh je nepohodlnou připomínkou, že moc a koruna nejsou ochranou před rozpadem mysli. Společnost si ráda vypráví legendy o silných vladařích, kteří unesou všechno. Skleněný král ale ukazuje pravý opak. Když se psychická zátěž nahromadí a okolí ji přehlíží, může se i nejsilnější postava proměnit v křehký objekt, který se bojí vlastního dotyku se světem.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
