Když se dnes v Řecku vysloví jméno George Gordon Byron, většině lidí se nevybaví jen autor Childe Haroldovy pouti nebo Dona Juana, ale také cizinec, který se v rozhodující chvíli neomezil na slova a poslal do boje proti osmanské moci vlastní peníze, pověst i zdraví. Byronův život měl pověst výstřednosti už dlouho předtím, než se na konci roku 1823 objevil ve východním Středomoří zcela jinak než jako slavný účastník aristokratických cest po Evropě. Do Řecka nepřijel obdivovat antické památky ani hledat romantické kulisy. Přijel do války, která byla zároveň bojem za nezávislost i vnitřně rozpolceným konfliktem plným sporů mezi řeckými frakcemi, nedostatku peněz, zbraní i jednotného velení.
Byron byl Angličan, aristokrat a zároveň literární celebrita, která vyvolávala obdiv i pohoršení. V britské společnosti vystupoval jako symbol romantického individualismu, politického liberalismu a odporu k tradičním autoritám. Sympatizoval s emancipačními hnutími a v řeckém povstání viděl nejen historickou paralelu s antickým dědictvím, ale i skutečný politický zápas malého národa proti impériu. Jeho rozhodnutí zapojit se nebylo jen gestem básníka toužícího po dramatickém závěru vlastního života. Byron si uvědomoval, že jeho jméno má v Evropě váhu a že může přitáhnout pozornost veřejnosti i politických kruhů k řecké věci.
Když se rozhodl Řekům pomoci, učinil tak v době, kdy výsledek války nebyl zdaleka jistý. Povstání, které vypuklo v roce 1821, prošlo fázemi nadšení i hlubokých krizí. Byron do této situace vstoupil jako filhelén, tedy zastánce myšlenky, že Evropa má morální povinnost Řecku pomoci. Zároveň však chápal, že samotné sympatie nestačí. Přivezl s sebou finanční prostředky, které použil na podporu řeckých ozbrojených sil, a zapojil se do organizace pomoci tak, aby měla konkrétní dopad na průběh bojů. Jeho peníze směřovaly na vybavení lodí, výplaty posádek i podporu jednotek na pevnině.
Byronovo působení se soustředilo především na město Missolonghi na západě Řecka, které mělo strategický význam a silnou symbolickou hodnotu odporu proti Osmanům. Právě zde se ocitl uprostřed spletité sítě vztahů mezi místními veliteli, regionálními elitami a zahraničními dobrovolníky. Často vystupoval jako prostředník, snažil se zmírňovat spory mezi znepřátelenými frakcemi a hledat vojenský cíl, který by byl realistický a zároveň politicky významný. Jedním z plánů byl útok na osmanskou pevnost u vstupu do Korintského zálivu, který by mohl posílit kontrolu nad námořními trasami i morálku povstalců.
Právě v této fázi se zrodil obraz Byrona jako muže, který překročil hranici mezi literaturou a válkou. Neměl žádné formální vojenské vzdělání, přesto se začal podílet na praktických otázkách velení. Nešlo o to, že by se pasoval do role profesionálního generála, ale přijal odpovědnost za organizaci části ozbrojených sil, podporoval najímání odborníků, zajišťování dělostřelectva a přípravu jednotek na plánované tažení. Tento obraz básníka připravujícího se na skutečný boj silně působil na evropskou představivost a posiloval romantický mýtus jednotlivce, který se rozhodl zasáhnout do dějin.
Realita však byla mnohem tvrdší. V únoru 1824 Byron v Missolonghi vážně onemocněl. Jeho zdravotní stav se náhle zhoršil a lékaři u něj nasadili tehdy běžné léčebné postupy, včetně opakovaného pouštění žil. Z dnešního pohledu působí taková léčba drasticky, ale v medicíně počátku 19. století šlo o rozšířenou metodu při horečnatých stavech. Pro oslabeného Byrona to však znamenalo další vyčerpání organismu. Po krátkém zlepšení se na začátku dubna jeho stav opět zhoršil, dostavil se návrat horečky a rychlý úpadek sil. Dne 19. dubna 1824 Byron v Missolonghi zemřel ve věku pouhých 36 let.
Příčina jeho smrti nebyla nikdy jednoznačně stanovena. Dobové zprávy hovořily obecně o horečce, pozdější úvahy zmiňují možné infekční onemocnění, opakované záchvaty malárie či kombinaci vyčerpání a nevhodné léčby. Jisté je, že nezemřel v bitvě ani při obraně města, ale v posteli, v okamžiku, kdy se zdálo, že se jeho angažmá může proměnit v konkrétní vojenský čin. Právě tato skutečnost dodala jeho smrti tragický rozměr a silný symbolický význam.
Byronova smrt se okamžitě stala politickou událostí evropského dosahu. V konfliktu, kde umíraly tisíce bezejmenných lidí, náhle odešel muž, jehož jméno znala celá Evropa. Pro veřejnost byl srozumitelným symbolem. Básník, aristokrat a slavná osobnost, která mohla zůstat v bezpečí, zemřela v zapadlém řeckém městě kvůli cizí válce. Tento příběh výrazně přispěl k posílení podpory řecké revoluce v západní Evropě a k tlaku na vlády, aby se k řecké otázce postavily aktivněji.
Psali jsme: Leonardo da Vinci a zbraně budoucnosti, které předběhly dobu
V samotném Řecku byl Byron vnímán jako národní hrdina, přestože nebyl Řekem. Jeho smrt byla oplakávána jako ztráta vlastního vůdce a Missolonghi se stalo místem paměti. Vznikl mýtus filheléna, který obětoval vše pro cizí národ. Tento obraz přetrval i skutečnost, že Byron nepřinesl konkrétní vojenské vítězství. Jeho přínos spočíval v něčem jiném. V penězích, organizaci, mezinárodní publicitě a především v morálním efektu jeho osobního nasazení a následné smrti.
Symbolika se promítla i do zacházení s jeho ostatky. Tělo bylo po smrti převezeno do Anglie, kde se však setkalo s chladným přijetím. Britská společnost ho stále vnímala jako kontroverzní osobnost a národní svatyně mu tehdy zůstala uzavřená. Byron byl nakonec pohřben v rodinné hrobce mimo hlavní centra oficiální slávy. O to silnější byl kontrast s řeckým pojetím jeho odkazu, kde se udržovala představa, že část jeho těla, symbolicky jeho srdce, zůstala v Missolonghi jako trvalé spojení s řeckým bojem.
Po téměř dvou stech letech zůstává Byronova řecká epizoda výjimečná svou nepravděpodobností. Slavný básník se rozhodl opustit pohodlí a vstoupit do chaotické války, aniž by měl vojenskou průpravu. Jeho výstřednost se v Řecku proměnila v každodenní stres plný vyjednávání, logistických problémů, nemocí a nejistoty. Nakonec ho nezabila bitva, ale nemoc a lékařské postupy své doby.
Dnes Byronův odkaz v Řecku nepřipomíná jen literatura, ale především morální obraz člověka, který se rozhodl jednat. V Aténách stojí jeho známá socha a jeho jméno nese i jedna z městských čtvrtí. Nejde jen o poctu cizinci, ale o připomínku, že řecká nezávislost byla od počátku také mezinárodním příběhem. Byron v něm zůstává nejviditelnější postavou, protože v jeho osudu se spojila kultura, politika a smrt v jediném silném symbolu. Básník přijel pomoci a zemřel dřív, než mohl bojovat, ale právě tím se zapsal do dějin způsobem, který překročil hranice literatury i národů.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
