Mapa admirála Pirí Reise patří k nejdiskutovanějším a nejzáhadnějším dokumentům rané kartografie. Tento turecký námořník a kartograf ji vytvořil v roce 1513 na kůži gazely a sám přiznal, že čerpal ze zhruba dvaceti starších map, včetně neznámých portugalských a arabských zdrojů. Fragment mapy byl nalezen v roce 1929 při inventuře v istanbulském paláci Topkapi a od té doby se stal předmětem nespočtu sporů, teorií i fantastických spekulací. Mapa zachycuje Atlantský oceán a jeho okolní kontinenty, dále západní pobřeží Afriky, východní pobřeží Jižní Ameriky a oblast na jihu, kterou někteří badatelé považují za severní okraj Antarktidy.

Právě toto tvrzení o zobrazení Antarktidy je zdrojem neutuchající fascinace. Podle příznivců alternativních teorií je na mapě vidět kontinent v době, kdy nebyl pokrytý ledem, což by naznačovalo, že jeho břehy byly známé už před tisíci lety. Americký kartograf Arlington Mallery a později Charles Hapgood v polovině 20. století prohlašovali, že kontury odpovídají skutečné podobě antarktické pevniny pod ledovcem, zejména oblasti Queen Maud Land. Tyto hypotézy vedly k domněnkám, že mapa je pozůstatkem dávno ztracené civilizace s pokročilými geografickými znalostmi, případně dokladem existence prastarých námořních kultur, jejichž mapy se ztratily nebo byly zničeny.

Odborná obec je však mnohem zdrženlivější. Řada historiků upozorňuje, že zobrazení jižních částí mapy je značně nepřesné a lze ho snadno vysvětlit jako zkreslený obraz Jižní Ameriky, přičemž údajným „antarktickým“ pobřežím je prodloužený mys Jižní Georgie a Sandwichovy ostrovy. Mapu nelze považovat za důkaz znalosti skutečné Antarktidy, protože první potvrzené pozorování kontinentu proběhlo až v roce 1820. Navíc žádná dostupná data z dobového lodního průzkumu nenaznačují, že by v 16. století někdo dokázal proplout tak daleko na jih, ani že by tehdejší námořníci měli prostředky na přesné měření takových oblastí.

Sám Pirí Reis ve svém díle Kitab-i Bahriye, kde mapu částečně komentuje, nikdy výslovně netvrdí, že by zobrazoval Antarktidu. Pouze uvádí, že využil staré mapy a znalosti získané od námořníků, kteří pluli podél afrického a jihoamerického pobřeží. Tato opatrnost kontrastuje s moderními senzacechtivými interpretacemi, které z mapy dělají záhadný relikt ztracených kultur nebo artefakt potvrzující existenci bájné Atlantidy.

Psali jsme: Tunel pod Berlínem. Tajná operace CIA, která změnila pravidla studené války

Jakkoli je příběh Pirí Reisovy mapy přitažlivý a opředený mýty, většina historiků a kartografů ji vnímá především jako cenný doklad rychlého šíření informací v období zámořských objevů. Je unikátní tím, že velmi záhy kombinuje výsledky Kolumbových a portugalských plaveb s islámskou kartografickou tradicí. Zároveň dokazuje, že v Istanbulu byli Osmané dobře informovaní o změnách v představách Evropanů o světě.

Záhada Pirí Reisovy mapy tak zůstává živá hlavně díky kombinaci dochovaných fragmentů, nedostatečných informací o jejích předlohách a touze hledat v minulosti ztracená tajemství. Přes všechnu fascinaci a populární legendy ale nejspíš nejde o záznam prastarých expedic na Antarktidu, nýbrž o výmluvné svědectví o době, kdy mořeplavci začali poprvé systematicky překreslovat obrysy nově objevených světadílů.

(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)