Když dělníci při železničních pracích na jižním pobřeží historické země Izrael v roce 1913 narazili na bílou mramorovou desku s hebrejským písmem, nikdo netušil, že jde o nejstarší dosud známou kamennou verzi Desatera. Destička se stala na třicet let prahovým kamenem u soukromého domu. Její skutečný význam rozpoznal až izraelský badatel Jacob Kaplan, který ji roku 1943 odkoupil a o čtyři roky později popsal v odborném periodiku. Tím se „z prahu“ stala jedna z nejdiskutovanějších památek spojených s Biblí.

Dnes víme, že jde o zhruba 60 cm vysokou a 52 kg vážící desku z bílého mramoru s 20 řádky vyrytých písmem, které aukční katalogy označují jako paleohebrejštinu. Rozměry i nápis korespondují s pozdně římským až raně byzantským obdobím (přibližně 300–800 n. l.). Odborníci zároveň připomínají, že užívání starobylé abecedy je typické pro Samaritány, kteří si uchovali vlastní písmo příbuzné paleohebrejštině a svébytné podání biblických textů. To posiluje hypotézu, že deska vznikla pro samaritskou komunitu a patrně původně zdobila synagogu v oblasti Yavne, zničenou někdy mezi 5.–11. stoletím.


Cesta artefaktu dějinami je typická pro nálezy bez archeologického dohledu. Po Kaplanově akvizici v roce 1943 kolovala deska mezi sběrateli; v 90. letech se objevila na trhu se starožitnostmi a roku 2005 získala zvláštní vývozní povolení Izraelské památkové správy pod podmínkou, že bude dlouhodobě veřejně vystavována. Roku 2016 se prodala u Heritage Auctions za 850 000 dolarů právě s klausulí o veřejném zpřístupnění. V roce 2024 se k tématu vrátila newyorská pobočka Sotheby’s: deska byla nejprve vystavena a 18. prosince se prodala za více než 5 milionů dolarů anonymnímu kupci s deklarovaným záměrem darovat ji izraelské instituci.

Právě poslední kapitola znovu rozvířila debatu o autenticitě a dataci. Někteří epigrafikové upozorňují, že chybí primární archeologický kontext: neznáme přesný nálezový prostor, stratigrafii ani dokumentaci prvotního odkryvu. To přirozeně komplikuje přesné datování i přijetí superlativů typu „nejstarší úplná kamenná verze Desatera“. Jinými slovy stylistické a paleografické znaky lze dobře srovnat s jinými samaritskými nápisy, ale bez kontrolovaného výzkumu zůstává část argumentace pravděpodobnostní. Sotheby’s naopak odkazuje na konzistentní nápis, opotřebení povrchu a charakter písma; kritici namítají, že i tyto rysy mohou vykazovat vysoce kvalitní novodobé padělky.

Co však na věci dělá „příběh“ nejzajímavějším, je konfesní rovina sporu. Samaritáni se považují za dědice severního Izraele a klíčovou část své identity upínají k hoře Gerizim nad dnešním Nábulusem. V jejich Pentateuchu, tedy samaritské verzi pěti Mojžíšových knih, se právě Gerizim dostává do popředí jako „místo, které si Bůh vyvolil“. Destička s „přikázáním Gerizim“ tak není výstřelkem, ale důsledným projevem teologie, která zdůrazňuje Gerizim namísto jeruzalémského Chrámového návrší. Pokud deska opravdu pochází z Yavne, je velmi pravděpodobné, že sloužila komunitě, jež se k této tradici hlásila a kodifikovala ji do epitafu či nástěnného nápisu synagogy.


Z pohledu dějin archeologie je případ školní ukázkou napětí mezi trhem s památkami, vědou a veřejným zájmem. Když předmět postrádá „rodný list“ v podobě pečlivé dokumentace nálezu, musejí paleografické a stylistické argumenty nést větší váhu, a zároveň se zvyšuje riziko omylu. Proto také státní instituce kladou při vývozu kulturních statků podmínky veřejného vystavování: umožní tím širší kontrolu odborné obce a snižují motivaci k černému obchodu. Destička s Desaterem prošla přesně takovou trajektorií, od prahu domu přes muzejní vitríny až do aukčních sálů, a každá z těchto etap doplnila další střípek do diskuse o jejím původu a významu.

Ať už budoucí výzkum definitivně potvrdí všechny nároky, nebo je částečně zkoriguje, samotný nápis je jedinečným svědectvím o tom, jak se starověké náboženství zapisovalo do veřejného prostoru. Není to jen artefakt „s příběhem“, ale text, který zviditelňuje pluralitu biblického světa: ukazuje, že Desatero nemusí být pouze jedním kanonickým seznamem, ale živou tradicí, již různé komunity četly a tesaly podle svého. Záměr kupce z roku 2024 desku darovat izraelské instituci, aby byla k vidění veřejnosti, je z tohoto pohledu vítaným krokem: otevírá totiž prostor k dalšímu zkoumání i širší debatě mimo aukční katalogy.

Pozn.: Tento článek vychází z řecké přílohy (Pronews) a porovnává ji s primárními a renomovanými zdroji, včetně aukčního katalogu Sotheby’s, původní Kaplanovy studie z roku 1947, agenturních zpráv AP a odborných textů k samaritské tradici.