Když Kryštof Kolumbus roku 1492 přistál na Bahamách, netušil, že jeho cesta bude nejen začátkem kolonizace Nového světa, ale i počátkem jedné z největších lékařských záhad. Krátce po jeho návratu do Evropy vypukla v Neapoli epidemie nové a děsivé choroby. Vojáci francouzského krále Karla VIII. se v roce 1495 stali prvními známými oběťmi syfilisu, nemoci, která se šířila rychleji než jiné infekce té doby a během několika let zachvátila celý kontinent. Evropané byli přesvědčeni, že nemoc přivezli Kolumbovi námořníci, a protože se šířila především pohlavním stykem, vžila se pověst, že za ni mohou oceán a sex.
Nemoc se v raných stadiích projevovala kožními vředy, ale v pokročilých fázích působila těžké bolesti kostí, destrukci tkání a postižení mozku. Syfilis se tak stala symbolem morálního úpadku i nevysvětlitelné přírodní pohromy. Neapolští kronikáři o ní psali jako o „francouzské nemoci“, Francouzi ji naopak označovali za „neapolskou“, Italové zase za „velké neštovice“. Nemoc, která měla mnoho jmen, se stala noční můrou celé renesanční Evropy. V roce 1530 dal jejímu označení definitivní podobu lékař a básník Girolamo Fracastoro, když ve své básni „Syphilis sive morbus gallicus“ popsal tragický osud pastýře jménem Syfilus, kterého bohové potrestali strašlivou chorobou.
Původ syfilisu byl dlouho opředen mýty. Podle tradiční teorie jej Kolumb a jeho muži přivezli z Ameriky, kde byl mezi původními obyvateli přítomen po staletí. Hypotéza vychází z toho, že před rokem 1492 chybí v evropských kronikách záznamy o podobném onemocnění a že první rozsáhlá epidemie se objevila krátce po Kolumbově návratu. Masivní úmrtí vojáků a námořníků tuto představu jen posílila, zvlášť když se nemoc šířila mezi lidmi, kteří přicházeli do častého sexuálního kontaktu mimo svou komunitu. Vzhledem k dobovým praktikám to často znamenalo i násilné styky s ženami původních obyvatel Ameriky, což přispělo k dalšímu šíření.
Moderní věda ale tento příběh zpochybňuje. Paleogenetické studie publikované v časopise Current Biology v roce 2020 odhalily známky syfilis nebo příbuzných treponemových chorob na kosterních pozůstatcích z Finska, Estonska a Nizozemska, datovaných již do první poloviny 15. století. Tyto nálezy by mohly naznačovat, že syfilis se v Evropě objevila dříve, než Kolumbus vyplul. Další genetické analýzy kostí ze středověké Francie dokonce ukázaly přítomnost bakterií rodu Treponema již v 7. století, i když není jisté, zda šlo o syfilis nebo jinou variantu treponemové infekce. Tyto výsledky naznačují, že původ nemoci je složitější, než se dříve předpokládalo, a že její historie může sahat hlouběji do evropského středověku.
Jisté je, že nemoc v Evropě na přelomu 15. a 16. století nabyla epidemických rozměrů. Odhaduje se, že během několika desetiletí zabila až pět milionů lidí. Až objevení antibiotik změnilo dějiny syfilisu. V roce 1905 byla bakterie Treponema pallidum definitivně identifikována a v roce 1943 potvrdily klinické studie účinnost penicilinu, který dokázal nemoc vyléčit. Od té doby se z kdysi smrtící choroby stalo onemocnění léčitelné, i když stále nebezpečné, pokud není včas rozpoznáno.
Dnes se vědci přou o to, zda byla syfilis skutečně „darem“ Ameriky Evropě, nebo zda se jednalo o nemoc, která v Evropě existovala dávno před Kolumbem, jen v méně rozpoznatelné podobě. Někteří historici, jako Alfred Crosby, proto hovoří o „kombinační teorii“. Podle ní se v Evropě již vyskytovaly treponemové choroby, ale až kontakt s novými kmeny z Ameriky mohl vést k agresivní a smrtící formě, která zpustošila renesanční společnost.
Debata o původu syfilisu tak zůstává otevřená. Jedni vidí v Kolumbově cestě spouštěč biologické katastrofy, druzí dokazují, že nemoc tu byla dávno předtím. Ať už je pravda jakákoli, syfilis se stala symbolem doby, kdy se svět poprvé globálně propojil. A spolu s kořením, kakaem a bramborami přinesl Evropanům i nemoc, která na staletí změnila tvář jejich dějin.
(vlk, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
