Pouštní Sahara je největší horká poušť planety a zabírá většinu severní Afriky. V tak extrémním prostředí, kde srážky bývají vzácné a krajina sahá od štěrkových plání po dunová moře, se po staletí pohybují karavany a s nimi i Tuaregové, berberský národ rozkročený mezi Alžírskem, Libyí, Nigerem, Mali a Burkinou Faso. Jejich svět, formovaný větrem, pískem a dálkami, přitahuje pozornost už od antiky a dodnes se proměňuje v sevření geopolitiky Sahelu.
Samotné označení „Tuaregové“ má sporný původ. Často se odvozuje z berberského „Targa“, jména libyjské oblasti Fezzán, takže „Tārgi“ znamenal „obyvatel Targy“. Jiní připomínají arabské tvary „Tawāriq“. Sami lidé se však raději označují jako Kel Tamasheq („ti, kdo mluví tamasheq“) či Imuhagh/Imashaghen (výrazy, které bývají volně překládány jako „svobodní“). Etymologie je historicky mnohoznačná, ale preference endonym je jasná.
Tuaregové mluví berberskými jazyky tamasheq/tamahaq/tamajaq a jako jedno z mála berberských společenství udrželi i své písmo tifinagh, dnes známé i z veřejného prostoru v Maghrebu. Přes různorodost dialektů zůstává jazyk hlavním poutem napříč klany a přes hranice států.
Nejviditelnějším znakem mužské identity je tagelmust neboli dlouhý závoj-turban z indigem barvené bavlny, který chrání před sluncem a pískem, pomáhá omezovat ztráty vody pocením a zároveň signalizuje „asshak“, tedy důstojnost a zdvořilou zdrženlivost vůči tchánům či starším. Odtud pramení i přezdívka „modří lidé pouště“, protože pigment z oděvu dlouhodobě zabarvuje kůži.
Kořeny Tuaregů se ztrácejí v dávnověku Sahary. Antický Hérodotos zmiňuje mocné Garamanty v jižní Libyi; část badatelů vidí právě v jejich světě možný, byť nepřímý, dávný pramen pozdějších tuarežských populací. V tuarežské paměti je však ústřední mýtus o královně Tin Hinan. Legendární „Paní stanů“ měla ve 3.–4. století vést předky do Ahaggaru. Zájem archeologů o tuto tradici posílilo odhalení monumentálního tumulu u Abalessy, datovaného do pozdně antické doby, kde byla nalezena ženská pohřební výbava mimořádného významu. Věda dnes mýtus nepřijímá doslova, ale uznává, že příběh má reálný historický podklad.
Od středověku sehrávali Tuaregové klíčovou roli v transsaharském obchodu. Karavany vedly sůl z Taoudenni a Bilmy, zlato a zboží z vnitrozemí a zpět přinášely látky či kovy; silné pouto mezi Timbuktu a karavanami učinilo z města v 14.–15. století jeden z intelektuálních a náboženských uzlů západní Afriky. Obchodní éra přinesla bohatství, ale také útlak podřízených skupin a rozvoj otrokářství, jehož stopy v sociální struktuře Sahelu zanechaly dlouhý stín.
Navzdory konfliktům zůstává tuarežská kultura nesmírně živá. V hudbě se propojuje poezie a ženské instrumentální tradice, zejména imzad (jednoladná housle hraná výlučně ženami a zapsaná na seznamu nehmotného dědictví UNESCO). Z druhé strany se do světového povědomí zapsal elektrifikovaný „desert blues“ skupin, jako je Tinariwen, jehož členové sami zažili vyhnanství i boj a který získal v roce 2012 Grammy za album Tassili. Hudba zde není exotickou kulisou, ale výrazem identity a paměti.
Každodennost Tuaregů se dnes odehrává mezi stanem, oázou a městem. Nomádství slábne vlivem dlouhodobých such, migrace a školní docházky, ale velbloud, kůže, stříbro i poezie zůstávají nositeli tradice. Mužský tagelmust se odvíjí a navíjí podle příležitosti, ženy zpívají, rozhodují o domácnosti a uchovávají rodové příběhy. Psaní tifinagh se objevuje na špercích i ve veřejném prostoru, zatímco jazyky tamasheq/tamahaq/tamajaq se přizpůsobují novým médiím a diaspoře. V tomto napětí mezi proměnou a kontinuitou si Tuaregové dál říkají „lidé svobody“. V kraji, kde svoboda vždy znamenala schopnost číst obzor, vodu i vítr.
Poznámka: Na tomto textu vycházíme i z přehledu publikovaného 19. srpna 2025 řecky v ProNews a doplňujeme jej o ověřené zdroje z encyklopedií, akademických prací, UNESCO a agenturních zpráv, které upřesňují etymologii, zvyky i aktuální politický vývoj. Tento článek shrnuje a zasazuje do kontextu sporné či mnohoznačné body (např. etymologie názvu, tradice o Tin Hinan a „založení“ Timbuktu) s ohledem na rozsah a kvalitu dostupných zdrojů. Tam, kde se historici rozcházejí, uvádíme nejpravděpodobnější interpretace a signalizujeme alternativy v rámci vědecké debaty.