Bylo horké léto roku 1883, když se v Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou začala probouzet dávná síla. Krakatoa, vulkanický ostrov dnes známý i jako Krakatau, byl už tehdy známý svou činností, ale nikdo netušil, že se blíží katastrofa biblických rozměrů. 26. srpna začala série menších explozí. Ale to, co přišlo 27. srpna v 10 hodin dopoledne místního času, otřáslo světem.
Výbuch sopky byl slyšet přes 4 800 kilometrů daleko, například na ostrově Mauricius, v západní Austrálii, na Nové Guineji, a dokonce i na lodích poblíž Srí Lanky. Námořníkům na plachetnicích praskaly bubínky, a ti, kdo byli „jen“ 40 mil od centra výbuchu, popisovali ohlušující ránu, jakou svět dosud nepoznal. Šlo pravděpodobně o nejhlasitější zvuk, jaký kdy planeta Země vyprodukovala a slyšeli ho lidé ve více než 50 zemích.
Síla exploze se odhaduje na 200 megatun TNT, tedy 13 000krát silnější než atomová bomba svržená na Hirošimu a dokonce čtyřnásobně silnější než carská bomba „Cár bomba“, nejsilnější jaderný výbuch v dějinách lidstva. Krakatoa se tak nestala jen děsivým příběhem, ale i měřítkem geologické síly. Podle vulkanické explozivní stupnice dosáhla hodnoty VEI 6, což je zóna, kde končí běžné katastrofy a začíná geologický armageddon.
Výbuch nejen zničil samotný ostrov, ale způsobil 30 km vysoký sloup popela, který obletěl planetu. V následujících měsících zemská atmosféra ztmavla, západy slunce rudly do krve, teplota na celé Zemi klesla o 1,2 °C. Vědci hovoří o tzv. vulkanické zimě, která trvala pět let. Právě taková zima je často zmiňována jako modelový scénář globálního ochlazení, který může zasáhnout i moderní svět.
Krakatoa zabila nejméně 36 417 lidí, většinou v důsledku obřích vln tsunami, které následovaly po výbuchu. Zničeno bylo 165 vesnic a měst a 132 dalších utrpělo těžká poškození. Vlny dosahovaly výšky až 40 metrů a smetly celé komunity během vteřin. Voda, která měla živit, se proměnila v nástroj smrti.
Důsledky výbuchu byly nejen fyzické a klimatické, ale i kulturní. Říká se, že slavný norský malíř Edvard Munch byl při své cestě svědkem červenožlutého nebe po výbuchu a právě to jej inspirovalo k ikonickému obrazu „Výkřik“, který je symbolem úzkosti a ticha po katastrofě. Ačkoli obraz vznikl až v roce 1893, Munch se ve svém deníku zmiňuje o „krvavém západu slunce, který prorážel duši“, což historici spojují právě s postvulkanickou oblohou Krakatoey.
Psali jsme:
Katastrofa se dostala i do popkultury: film z roku 1968 „Krakatoa East of Java“ (Krakatoa východně od Jávy) je dodnes vzpomínán především kvůli tomu, že Krakatoa leží ve skutečnosti západně od Jávy, čímž vstoupil do dějin kinematografie jako nejhůře pojmenovaný film všech dob.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
