Pes hřivnatý je zvíře, které jako by vypadlo z dávno zaniklého pravěku a zanechává za sebou více otázek než odpovědí. Tento podivuhodný savec, jehož latinský název zní Otocyon megalotis, je obyvatelem otevřených travnatých plání a savan jižní a východní Afriky, především oblastí Botswany, Namibie, Jižní Afriky a Angoly. Jeho nejnápadnějším znakem jsou gigantické ušní boltce, které mohou měřit až třináct centimetrů na délku, což z nich činí jedny z největších uší v poměru k velikosti těla mezi všemi psovitými šelmami. Slouží nejen k perfektnímu zachycení zvuků hmyzu pohybujícího se v podzemí, ale i k odvádění přebytečného tepla, protože v prostředí s denními výkyvy teplot od chladného rána po žhavé poledne je termoregulace zásadní.
Navzdory názvu „pes hřivnatý“ nejde o běžného psa a vlastně ani o klasického predátora, jak bychom od psovité šelmy čekali. Převážná část jeho potravy se skládá z termitů, zejména rodu Hodotermes, které v noci s neuvěřitelnou obratností vybírá ze země pomocí rychlého jazyka a bystrého sluchu. Jeho chrup je zcela odlišný od ostatních psovitých. Má neobvykle mnoho malých zoubků, celkem šestnáct stoliček, což je nejvíce mezi šelmami, a je dokonale přizpůsoben drcení drobných členovců. Díky této specializaci se pes hřivnatý stal unikátním příkladem evoluce směrem k hmyzožravosti v rámci čeledi psovitých, kde jinak dominují spíše lovci savců.
Tělo psa hřivnatého je relativně nízké a protáhlé, dospělý jedinec váží kolem pěti kilogramů a na první pohled může připomínat lišku s nadměrnýma ušima a hřívou tvořenou dlouhou srstí, kterou při pocitu ohrožení vztyčuje, aby vypadal větší a odstrašující. Barva srsti je světle písková s tmavšími skvrnami a pruhy na končetinách a tmavým zbarvením obličeje. Přes svůj zjev se nejedná o agresivní zvíře a v případě nebezpečí volí spíše únik než přímý střet.
Pes hřivnatý je převážně noční tvor, který za soumraku vyráží na své dlouhé potulky za potravou. Denní dobu tráví odpočinkem v mělkých norách nebo stinných úkrytech. Sociální struktura těchto zvířat je poměrně složitá – často žijí v párech s potomky z několika předchozích vrhů, přičemž celá rodinná skupina spolupracuje při hlídání teritoria a výchově mláďat. Samice rodí v období dešťů tři až šest slepých štěňat, která v noře zůstávají přibližně devět týdnů, než se poprvé odváží ven. Zajímavé je, že na rozdíl od jiných psovitých šelem se samec významně podílí na péči o potomky, například jim přináší natrávenou potravu a hlídá okolí.
Psali jsme: Zapomenutý chrám vody, který UNESCO objevilo až po tisíci letech
Tento nenápadný noční obyvatel savan se dnes těší relativně stabilní populaci, přestože místy ustupuje zemědělské činnosti a úbytku přirozeného prostředí. Navzdory tomu, že bývá často opomíjen vedle známějších afrických šelem, představuje pes hřivnatý mimořádně zajímavý příklad adaptace, který dokazuje, jak rozmanité strategie přežití dokáže příroda vymyslet. Fascinující kombinace netypického vzhledu, jemného charakteru a jedinečných potravních návyků z něj činí zvíře, které se právem řadí mezi největší kuriozity africké divočiny.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
