Když si dnešní člověk představí ideál krásy, vybaví se mu běloskvoucí úsměv. V deltě Rudé řeky na severu Vietnamu by však podobná představa působila spíše jako znamení nezralosti nebo neúcty k tradici. Archeologický výzkum pohřebiště Dong Xa, datovaného do období železné doby zhruba mezi roky 550 až 50 před naším letopočtem, totiž ukázal, že značná část tehdejší populace si zuby úmyslně a trvale barvila do sytě černé barvy. Nešlo o náhodnou skvrnu času, ale o promyšlený kulturní zvyk, který měl estetický, společenský i praktický rozměr.
Nedestruktivní analýza zubní skloviny pomocí rentgenové fluorescence a elektronové mikroskopie s energeticky disperzní spektrometrií odhalila vysoký podíl sloučenin železa a síry. Výzkumníci tak dospěli k závěru, že se používaly železnaté soli, patrně v kombinaci s rostlinnými tříslovinami. Podobné směsi jsou známé i z pozdějších etnografických záznamů z jihovýchodní Asie. Když se třísloviny z betelových ořechů nebo jiných rostlin spojí se železem a vystaví se vzduchu, vzniká tmavý pigment, který proniká do povrchu skloviny. Proces nebyl otázkou jednoho večera. Podle analogií z moderních komunit vyžadoval opakované nanášení směsi po několik dní až týdnů, než se dosáhlo hlubokého odstínu, který pak vydržel po celý život.
Zvyk černění zubů nebyl samoúčelným výstřelkem. V mnoha částech východní a jihovýchodní Asie symbolizovala tmavá barva zubů dospělost, sociální status a kulturní příslušnost. Bílé zuby mohly být chápány jako znak dětství nebo cizího původu. Černění tak fungovalo jako viditelný kód srozumitelný celé komunitě. Zároveň se ukazuje, že směsi na bázi železa a tříslovin mohly mít i praktický účinek. Třísloviny mají antibakteriální vlastnosti a železo vytváří na povrchu zubů ochranný film. Některé studie naznačují, že černěné zuby mohly být paradoxně méně náchylné ke kazům než zuby ponechané bez ochrany, což v prostředí s omezenou hygienou dávalo smysl.
Zajímavé je i to, jak hluboko byl tento zvyk zakořeněn v každodennosti. Nešlo o jednorázový rituál při přechodu do dospělosti, ale o dlouhodobou péči o vzhled. Aby si zuby udržely lesk a sytost barvy, bylo nutné je po několika letech znovu ošetřit. Úsměv tak nebyl jen biologickou daností, ale výsledkem opakované práce s vlastním tělem. V tomto ohledu se starověká praxe neliší od dnešních kosmetických procedur, ať už jde o bělení, fazety nebo ortodontické úpravy. Jen se změnil ideál, nikoli potřeba mu vyhovět.
Objev z Dong Xa připomíná, jak snadno sklouzáváme k pocitu, že naše estetické normy jsou univerzální. Přitom jde o historicky proměnlivé konstrukty, které se rodí z místních tradic, dostupných materiálů i sociálních vztahů. Černé zuby, jež by dnes mnozí považovali za znak zanedbanosti, byly kdysi pečlivě pěstovaným symbolem kultivovanosti. A možná v sobě nesly i něco z dnešní posedlosti ochranou zdraví. Starověký Vietnam tak nenabízí jen exotickou kuriozitu, ale i zrcadlo, v němž se odráží naše vlastní představy o kráse, identitě a péči o tělo.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
