Když se dnes díváme na svět kolem sebe, zdá se, že lidstvo je samozřejmou dominantní silou planety. Jenže příběh našeho rodu je daleko spletitější. Náš druh, Homo sapiens, není jediným, kdo kdy kráčel po Zemi. Dějiny paleontologie odhalují fascinující mozaiku lidských druhů, z nichž každý na čas zaujal své místo v krajině, rozvinul jedinečné schopnosti a nakonec zmizel. Jejich stopy najdeme od Afriky přes Evropu až po odlehlé indonéské ostrovy. Otázka, proč přežil jen náš druh, patří k největším záhadám antropologie.

Jedním z nejvýznamnějších vyhynulých druhů byl Homo heidelbergensis. Obýval Afriku, Evropu a částečně i Asii před šesti sty až čtyřmi sty tisíci lety. Vyznačoval se robustní postavou a velkou mozkovnou, pravděpodobně používal primitivní formu jazyka a stál na počátku linií, které daly vznik jak neandrtálcům, tak nám samotným. Přesto nepřežil dramatické klimatické změny, které zasáhly jeho prostředí.

Ještě starší Homo erectus, známý také v podobě jávského člověka, byl jedním z prvních odvážlivců, kteří opustili Afriku. Dokázal přežít téměř dva miliony let, což z něj činí jeden z nejúspěšnějších lidských druhů vůbec. Přesto ani jeho schopnost přizpůsobit se nestačila. Kombinace klimatických otřesů a nástupu novějších linií, které disponovaly lepšími technologiemi a sociálními strukturami, nakonec jeho éru ukončila.


Největší senzaci vyvolal objev boskopského muže v Jižní Africe. Tento zvláštní jedinec žil ještě před třiceti tisíci lety a měl podle odhadů až o třetinu větší mozkovnu než my. Někteří badatelé se domnívali, že šlo o vysoce inteligentní větev moderního člověka, která se ale záhadně ztratila.

K nejdiskutovanějším patří i Denisované, jejichž existence je doložena především genetickými analýzami. Žili v Asii před čtyřiceti tisíci lety a jejich geny dodnes nesou populace v Tibetu nebo na Melanésii. Zmizeli pravděpodobně proto, že byli pohlceni většími skupinami Homo sapiens, ale jejich stopy zůstaly součástí našeho dědictví.

Pozoruhodný je také objev dmaniského muže v Gruzii. Tyto ostatky staré 1,8 milionu let ukazují na rané rozšíření lidí mimo Afriku. Zřejmě šlo o přechodnou fázi mezi australopitéky a Homo erectus, která nakonec neměla pokračování.

Méně známý je muž z Penghu, jehož pozůstatky byly objeveny u Tchaj-wanu. Tento robustní druh žil zhruba před 190 tisíci lety a podobal se erectovi, ale s mohutnější stavbou těla. I on však beze stopy zmizel.

Záhadou zůstává populace lidí z jeskyní v jeleních lesích v Číně. Žili ještě před 14 tisíci lety, tedy v době, kdy moderní lidé už ovládali zemědělství. Fosilie naznačují, že šlo o zcela odlišnou linii, která se ale nepropojila s naším genofondem a postupně vyhynula.


Asi nejznámějším vyhynulým druhem je Homo floresiensis, přezdívaný hobit. Tito malí lidé s výškou sotva přesahující metr žili na indonéském ostrově Flores ještě před dvanácti tisíci lety. Jejich izolace a příchod moderních lidí pravděpodobně ukončily jejich existenci.

Proč tedy přežil pouze Homo sapiens? Vysvětlení je několik. Moderní lidé byli neobyčejně flexibilní v přizpůsobování se klimatu a dokázali přežít i v nehostinných oblastech. Vytvářeli sofistikované nástroje, ovládali oheň, chránili se oblečením a stavěli složité sociální struktury, které jim umožňovaly přežít i v krizích. Navíc dokázali absorbovat části jiných druhů prostřednictvím křížení, čímž rozšířili svůj genetický repertoár. A v neposlední řadě hrála roli i náhoda a příležitosti, které naše předky přivedly do pozic, kde se mohli rozšířit po celém světě.

Zmizení devíti dalších lidských druhů ukazuje, jak křehká byla cesta k naší současné existenci. Každý z těchto druhů byl jedinečný, ale žádný z nich neměl souhru schopností a podmínek, které by mu zajistily dlouhodobé přežití. Zůstáváme tak jediným druhem Homo, který přežil. Dědicem i vypravěčem příběhů všech, kteří před námi zmizeli.