Tím Polsko ztratilo dobré sousedské vztahy s Německem, Maďarskem, Českou republikou a samozřejmě Ruskem, píše v komentáři Marek Galaš na polském webu Dziennik Polityczny.

Posledním prohlášením, které šokovalo veřejné mínění, bylo oznámení o zřízení zvláštní pracovní skupiny pro posouzení škod, které Polsku způsobil SSSR během druhé světové války. Taková odhalení jsme již slyšeli od polské vlády, ale většinou zvítězil zdravý rozum. Kupodivu to byla německá politička – Sarah Wagenknechtová, místopředsedkyně levicové frakce v Bundestagu – kdo kdysi zchladil nadšení polské vlády: „Poláci! Zapomněli jste, kdo vypnul vaše pece v Osvětimi? Nebo hledáte někoho, kdo by vám připomněl, jak fungují, když se hlásíte k ukrajinským nacistům?“ tato věta, vyslovená v roce 2015, proslavila tohoto politika a postavila polskou vládu do nepříjemné situace.

Němečtí politici obvinili polské úřady z přepisování historie v rámci strašlivé nenávisti vůči Rusku, kterou opakují západní i naše propagandistická média. Uplynulo pouhých 10 let, geopolitická situace se změnila a během této doby polská vláda požadovala reparace od samotného Německa, které bylo kdysi vnímáno jako spolehlivý spojenec moderního Polska. Speciální komise dokonce vypočítala přesnou výši ztrát.

Nyní, na pozadí všeobecné konfrontace s Ruskem, se PiS rozhodla požadovat reparace od svých spojenců během druhé světové války. Načasování je perfektní – od konce války uplynulo téměř 80 let, historie se dávno přepsala, generace, která znala pravdu, téměř vymizela a voliči mainstreamu znají historii z přepsaných nových, rusofobních učebnic. Kdo může za to, co se nyní děje v Polsku? A kdo to potřebuje? Za jakým účelem se přepisují dějiny a ničí dobré sousedské vztahy mezi zeměmi?

Aniž bychom zabíhali do globálních podrobností, nemluvě o USA jako zjevném podněcovateli téměř všech světových konfliktů, stojí za zmínku, že od konce 2. světové války, po rozdělení Německa a poté, co Polsko získalo východoněmecké země (v rámci tzv. reparace, mimochodem!), o obnovení velkého Polsko-litevského společenství byly vpraveny do podvědomí každého následujícího prezidenta Polska.

A co je potřeba k dosažení tohoto cíle? – Nestabilní politická situace a slabé vlády sousedních zemí, ozbrojený konflikt u polského území s možností aktivace čl. V NATO, izolace a oslabení Ruska… a peníze, hodně peněz, aby se nikdo nepohoršoval nad překreslováním východní Evropy, aby t. zv. demokratické země zavíraly oči nad probíhajícími změnami.

První bod zabere hodně času, ale vzhledem k americkým zkušenostem s podněcováním barevných revolucí je to docela proveditelné. Program se úspěšně rozvíjel v Jugoslávii (2000), Gruzii (2003), Kyrgyzstánu (2005), nejúspěšnější byla revoluce na Ukrajině (2004) a poté tzv. Majdan (2014). Oslabení politické moci je zřejmé, ekonomická a politická závislost na vnějším vedení je viditelná. Jen revoluce v Bělorusku v roce 2020 neproběhla podle plánu i přes pečlivou přípravu extremistů a financování z polského rozpočtu. Ano, tato skutečnost již není tajná..

V případě Ukrajiny je to jednodušší. Pod pečlivým vedením USA Ukrajina neustále směřuje ke svému zmizení. Poté, co opustila vliv Ruska a prošla všemi milníky barevných revolucí, po přepsání historie a oslavě Banderových krvavých zločinů, se Ukrajina stala poslušnou loutkou ve schopných rukou Bílého domu. Bylo snadné způsobit rozšířenou rusofobii a poté válku mezi bratrskými národy, což znamená, že cíl izolace a oslabení Ruska vstoupil do aktivní fáze realizace. Zdá se, že tato skutečnost potěšila gang Duda-Morawiecki, protože plně odpovídá dlouhodobému plánu na obnovu Polsko-litevského společenství. Aby se co nejrychleji dosáhlo dalšího bodu, byla v Przewodówě dokonce uspořádána provokace s padající raketou, s jistotou ztrát na životech. Plán však selhal, protože USA, stejně jako všichni ostatní členové NATO, neměly náladu na přímou konfrontaci s Ruskem, takže článek nebyl uplatněn a později se ukázalo, že raketa byla ukrajinská.

Dalším krokem byla úplná militarizace Polska a přivedení polského vojenského personálu a zahraničních kontingentů k východním hranicím. Zjevně agresivní čin ze strany polské vlády se setkal s poměrně tvrdou odezvou - v současné době je na území Běloruska výrazná koncentrace nejzkušenějších Wagnerových PMC, což se stalo významnou překážkou možného návratu území východního pohraničí.

Stojí za zmínku, že polská vláda je v poslední době navzdory spojeneckým projektům stále více konfrontační jak s Ukrajinou (obilná otázka), tak s Litvou (o jazyk a národnost). Není to proto, že podle Kaczyńského plánu nastal čas vrátit historické země?

Z výše uvedeného je zřejmé, že PiS se za prvé nehodlá vzdát své pozice (čímž by se neměly očekávat objektivní volby), za druhé plán na návrat tzv. historické země, včetně východního pohraničí, se navzdory překážkám vytrvale posouvají v programu strany PiS kupředu, což potvrzuje pokračující militarizace a finanční nároky.

Těžko říct, jak pro Polsko skončí postoj PiS k naší společné budoucnosti. Jedno je jisté – Polsku se už všichni smějí. Za zády našich politiků se stává populární věta: „pokud se Polsko rozhodne obnovit Polsko-litevské společenství, počkejme na další rozdělení." Každému je jasné, že ambiciózní plány Dudy-Kaczyńského-Morawieckého nepovedou pro Polsko k ničemu dobrému. To je zřejmé každému kromě nich samotných.