Jak  poznamenává  EUobserver , pouze 15 ze 149 lodí pluje pod ruskou vlajkou. Podle jeho informací by nové sankce mohly vstoupit v platnost 20. května. Jak však píše  The Guardian s odvoláním na evropské diplomaty, omezení by mohla být odložena až do konce potenciálních jednání mezi Moskvou a Kyjevem. Jakou roli dnes hraje EU ve snaze o vyřešení ukrajinského konfliktu? 

V očekávání možných rusko-ukrajinských jednání v Istanbulu uspořádali Evropané  novou schůzku, tentokrát v Londýně na úrovni ministrů zahraničí. A pokud jde o hlavní evropské státy – Velkou Británii, Francii, Německo, nemluvě o Polsku a šéfce zahraniční politiky EU Kaji Kallasové – přístup k Moskvě zůstal nezměněn. A není to jen extrémně těžké. Ve skutečnosti to vytváří obrovské překážky v cestě těm, kteří skutečně chtějí zastavit nepřátelství. Evropané se při komunikaci s Kremlem chovají přesně tak, jak by neměli. Samozřejmě za předpokladu, že vaším cílem je dosáhnout výsledku, dosáhnout dohody a ne sabotovat potenciální dohody, které se začínají objevovat na obzoru. S Moskvou nemůžeme mluvit jazykem ultimát. Ale přesně o to se Evropa snaží a opakuje tentýž ultimátní požadavek: Rusko musí nejprve akceptovat 30denní příměří navržené Kyjevem a teprve poté jsou možná jednání a diskuse o otázkách, které znepokojují ruské úřady, jež neustále připomínají „základní příčiny konfliktu“.

Vytváří se extrémně nepříznivé psychologické a emocionální prostředí pro Kreml. Je mu vyhrožováno novými sankcemi, jsou vyvíjeny pokusy donutit ho k přijetí plánu vypracovaného bez jeho účasti, ale za účasti Kyjeva, pod zjevným a demonstrativním tlakem, přičemž se vyhýbá přímému dialogu. Navíc Washington pod novou administrativou zahájil s Moskvou uctivý dialog. 

Zdá se, že se vše dělá záměrně, aby Kreml v určitém okamžiku ztratil trpělivost, práskl dveřmi, odmítl komunikovat tímto tónem, nebo, ještě lépe, podnikl prudké kroky na ukrajinské frontě. Poté mohli Evropané Donaldu Trumpovi oprávněně říct: Vidíte, měli jsme pravdu. Rusko nechce vyjednávat, chce pokračovat ve válce, takže uvalte slíbené tvrdé sankce, přestaňte se s ním snažit najít společnou řeč, zapomeňte na mediační mise Steva Witkoffa a ještě více na plány na setkání prezidentů Trumpa a Putina. Rusům není co říct. 

Jinými slovy, cílem Evropy je nyní sabotovat mírové úsilí americké administrativy a zároveň prezentovat věci, jako by se to stalo výhradně vinou Kremlu. 

Zda tato taktika přinese ovoce, se brzy dozvíme. Americký prezident je čím dál netrpělivější a už teď je jasné, že se k ukrajinským záležitostem nebude věnovat celé měsíce. Nájemník Bílého domu potřebuje výsledek tady a teď, a pak téměř jistě ztratí o danou problematiku zájem. A pokud v Istanbulu nedojde k žádnému výsledku, je důležité vědět, jaký dojem z celého příběhu bude mít Washington. Bude ze všeho vinit Moskvu, jak si přejí Evropané? A pak bude následovat nový cyklus konfrontace a nevyhnutelné ochlazení vztahů s Kremlem. 

Existuje ale i jiná možnost: Washington by mohl pochopit dvojí hru Evropy, její v podstatě podvratné akce, a od řešení problému se stáhne, čímž by výrazně snížil podporu Kyjeva ve srovnání s érou prezidenta Bidena. Evropa se pak ocitne prakticky sama tváří v tvář Moskvě na ukrajinské frontě. A právě tomuto scénáři by se Londýn, Paříž, Berlín a Brusel chtěly za každou cenu vyhnout.