Evropské armády prošly po konci studené války výrazným útlumem. Většina vlád zrušila brannou povinnost, zmenšila počet vojáků a spoléhala na profesionální, menší a technicky vybavené síly. Invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 však tento trend obrátila. Podle přehledu, který vychází z údajů NATO a institutů jako IISS, mají evropské členské státy aliance dnes přibližně dva miliony vojáků v aktivní službě, přičemž největší kontingenty představují Turecko, Polsko, Francie, Německo, Itálie a Spojené království.
Z globálního pohledu zůstává největší evropskou armádou v rámci NATO turecké vojsko, které čítá přibližně 480 tisíc vojáků. Druhým největším hráčem je Polsko s přibližně dvěma sty tisíci vojáky a otevřenou ambicí tento počet do příštího desetiletí výrazně zvýšit. Následují Francie a Německo s počty kolem dvou set a necelých sto osmdesáti tisíc. Spojené království a Itálie drží podobně velké síly, zatímco středně velké státy jako Španělsko, Nizozemsko, Řecko nebo Rumunsko disponují desítkami tisíc vojáků. Menší členové NATO, například Česká republika, Slovensko či Maďarsko, se pohybují v rozsahu jednotek až nízkých desítek tisíc. V součtu jde o značnou sílu, která však byla dlouho uzpůsobena spíše expedičním misím než odražení velké konvenční války.
Polsko se stalo symbolem obratu směrem k výraznému růstu armády. Varšava přijala zákon o obraně vlasti, který počítá s rozsáhlým navýšením počtu vojáků i rezervistů díky kombinaci profesionální služby, teritoriální obrany a širokého dobrovolného výcviku. Cílem je během příštích deseti až patnácti let vybudovat jednu z největších pozemních armád v Evropě, rozšířit dělostřelectvo, tankové jednotky a protivzdušnou obranu a zároveň držet obranné výdaje nad čtyřmi procenty HDP. Tento plán odpovídá odhadům polských bezpečnostních institucí, podle nichž může být kolem roku 2030 nutné čelit přímé ruské hrozbě.
Německo dlouhodobě čelilo kritice, že na svou velikost a ekonomickou sílu drží příliš malou armádu. Berlín proto vyhlásil zvláštní fond ve výši sto miliard eur určený na modernizaci Bundeswehru. Cílem je navýšit počet vojáků nad dvě stě tisíc a současně zásadně modernizovat výzbroj i strukturu jednotek, aby byly schopné plnit úkoly kolektivní obrany. Německo zatím zachovává dobrovolnický model, ale veřejně připouští, že pokud nábor nebude úspěšný, může být otázka nějaké formy povinné služby znovu otevřena.
Francie, další jaderná mocnost v Evropě, disponuje přibližně dvěma sty tisíci vojáky a desetitisíci rezervistů. Program do roku 2030 počítá s mírným navýšením aktivního stavu a výraznějším posílením rezerv. Prezident Emmanuel Macron připravuje novou podobu dobrovolné národní služby, která má mladým lidem nabídnout možnost krátkodobého vojenského či civilního výcviku. Do konce desetiletí chce mít Francie více než dvě stě deset tisíc profesionálů a podstatně širší základnu záloh.
Severské a pobaltské země vycházejí z jiného modelu. Finsko, Švédsko, Norsko, Estonsko, Lotyšsko i Litva dlouhodobě udržují všeobecnou brannou povinnost a koncept totální obrany. Aktivní armády doplňují velké rezervy, které lze rychle mobilizovat v případě krize. Finsko udržuje válkou rozvinuté síly v řádu několika set tisíc a rozšiřuje rezervy prodloužením věkové hranice. Švédsko po vstupu do NATO zvyšuje počty branců a rozšiřuje logistické kapacity. Pobaltské státy kombinují kratší brannou službu s intenzivním cvičením záloh, přičemž velká část společnosti prochází základním výcvikem.
Středomořské a západoevropské země postupují jinou cestou. Itálie, Španělsko, Portugalsko či Belgie zatím o návratu branné povinnosti neuvažují a posilují armády prostřednictvím finančních pobídek, lepších platů a náboru rezervistů. Španělsko investuje do modernizace letectva a námořnictva, Itálie posiluje jednotky rychlé reakce a protivzdušnou obranu. Spojené království, které má přibližně sto sedmdesát tisíc vojáků, se zaměřuje na modernizaci námořnictva, letectva a speciálních sil, ale potýká se s problémy s náborem a udržením personálu. Debata o návratu povinné služby se zde opakovaně objevuje, ale zatím bez konkrétní legislativní podoby.
Střední Evropa, včetně České republiky, Slovenska, Maďarska či Rumunska, se pohybuje mezi oběma modely. Česko, Slovensko a Maďarsko spoléhají na profesionální armády kolem třiceti tisíc vojáků a plánují rozšiřovat aktivní zálohy i obranné rozpočty směrem ke dvěma procentům HDP. Rumunsko s větší pozemní armádou intenzivně spolupracuje se Spojenými státy a dalšími spojenci na posílení východního křídla. Společným problémem je nedostatek zájemců o službu, což vede k rozvoji programů dobrovolného výcviku, branné výchovy či střeleckých kurzů.
Do těchto plánů však zásadně vstupuje realita na Ukrajině a v Rusku. Ukrajina po více než třech letech války provedla masivní mobilizaci. Podle prezidenta Vladimíra Zelenského má ukrajinská armáda přibližně 880 tisíc vojáků v aktivní službě, zatímco proti nim stojí okolo 600 tisíc ruských vojáků soustředěných na frontě. Jak uvedl The Kyiv Independent, Ukrajina má dále miliony občanů v různých kategoriích rezerv, kteří prošli výcvikem.
Rusko reagovalo na dlouhodobé nasazení postupným navyšováním armády. Prezident Vladimir Putin v roce 2024 podepsal dekret, který zvyšuje celkový počet příslušníků ozbrojených sil na více než dva miliony tři sta osmdesát tisíc osob, z toho jeden a půl milionu tvoří vojáci v aktivní službě. Podle téhož zdroje je na samotné Ukrajině nasazeno kolem sedmi set tisíc ruských vojáků. Moskva tak udržuje armádu v režimu dlouhodobé mobilizace a připravuje se na možnost širšího konfliktu.
Psali jsme: Francie a děti ve válce? Generál vyslal šokující signál
V porovnání s celkem evropských armád má Rusko menší celkový počet vojáků než všechny evropské členské státy NATO dohromady, ale jeho síly jsou soustředěné, centralizované a ve vysoké bojové pohotovosti. Evropské armády mají naopak potenciál větší, ale roztříštěný a zatížený rozdílnou úrovní výcviku i výzbroje. Analýzy institutu ECFR upozorňují, že aby evropské státy dokázaly samostatně odrazit ruský útok bez přímé vojenské účasti Spojených států, musely by do roku 2030 zvýšit počet bojeschopných vojáků o statisíce a zároveň zásadně posílit obranný průmysl.
Cesty, jak těchto cílů dosáhnout, se u jednotlivých zemí liší. Některé státy spoléhají na brannou povinnost a široké rezervy, jiné na dobrovolnou službu a finanční pobídky. Téměř všechny zároveň přehodnocují strukturu armád, znovu budují těžké brigády, dělostřelectvo a protivzdušnou obranu. Společenská přijatelnost těchto kroků však zůstává velkou otázkou. Politici se obávají, že příliš dramatičtí varovatelé mohou veřejnost odradit. Proto se často zdůrazňuje, že válka není nevyhnutelná, ale že je nutné být připraven.
Evropské státy se tak nacházejí v závodu s časem. Zatímco Ukrajina a Rusko už fungují v režimu totální mobilizace, Evropa stále plánuje, upravuje zákony a mění strategie. Pokud však mají evropské armády být do roku 2030 skutečně připraveny na nejhorší scénář, budou muset překonat nejen technické a finanční překážky, ale i hluboce zakořeněnou psychologickou bariéru po desetiletích míru.
Zdroje: 1. Can Europe guarantee Ukraine’s security without the US?; 2. Ukraine’s military now totals 880,000 soldiers, facing 600,000 Russian troops, Zelensky says; 3. Putin issues decree boosting Russian army troops to 1.5 million
(Kovář, Kyiv Independent, foto: zai)
