Když francouzský náčelník generálního štábu Fabien Mandon na setkání se starosty prohlásil, že země musí být připravena přijmout i ztrátu vlastních dětí, okamžitě tím narušil pohodlnou představu Francouzů o tom, že velké války už do Evropy nepatří. Výrok, který zazněl v souvislosti s varováním před možnou konfrontací s Ruskem kolem roku 2030, se velmi rychle dostal z uzavřené debaty bezpečnostních expertů do každodenní politiky a stal se symbolem hlubšího sporu o to, jak daleko smí demokratický stát zajít, když mobilizuje společnost k obraně. Na tuto situaci reaguje i komentář v listu Financial Times, který upozorňuje, že pro francouzskou veřejnost je zmínka o odvodech a obětech hlubokým psychologickým zlomem po desetiletích života v relativním bezpečí a v režimu profesionální armády.
Mandonův projev nebyl improvizovaným vystoupením osamělého generála. Podle zpravodajství France 24 varoval, že Francie sice má ekonomickou sílu a technologické zázemí k odstrašení Moskvy, ale podle něj jí chybí takzvaná síla ducha, tedy připravenost nést utrpení a přijmout, že obrana vlastního území může znamenat skutečné lidské ztráty. Zazněla i věta, že země je v nebezpečí, pokud „není připravena přijmout ztrátu svých dětí“ a pokud nebude ochotná obětovat část ekonomiky ve prospěch obranné výroby, uvedl server France24. Právě tento explicitní odkaz na děti a na budoucí generaci vyvolal silnou emocionální odezvu.
Reakce francouzské politické scény ukázala, jak hluboko Mandon zasáhl nerv společnosti. Levice obvinila generála z nebezpečného militarismu a překračování role armády v demokracii. Podle představitelů radikální levice nemá armádní velitel právo veřejně mluvit o odvodech a obětech v situaci, kdy o žádné válce nerozhodl parlament ani vláda a kdy se otázka návratu povinné služby oficiálně neotevřela. Část pravice včetně Národního sdružení Marine Le Pen naopak zdůraznila, že generál svými slovy jen potvrzuje, jak vážná je bezpečnostní situace, a využila příležitost k útoku na prezidenta Emmanuela Macrona s tvrzením, že vláda je slabá, nejednoznačná a neříká občanům pravdu o rizicích. Středový tábor byl rozdělený. Někteří poslanci vládního bloku považovali generálovu rétoriku za nepřiměřenou, jiní upozorňovali, že debata o obraně se nemůže vést, aniž by se otevřeně mluvilo o možných ztrátách.
Ještě zajímavější než politická rovina je postoj vlády. Ministryně ozbrojených sil Catherine Vautrin se postavila za Mandona a pro Euronews vysvětlila, že generál mluvil o potřebě pevnosti a o tom, že francouzská společnost nesmí žít v iluzi, že bezpečnost je samozřejmá a bez nákladů. Zároveň však zdůraznila, že vláda o návratu klasické povinné vojenské služby v tuto chvíli nerozhoduje a že hlavním cílem je posílení profesionální armády a rezerv. Tento postoj je typický pro Macronovu politiku posledních let. Prezident podporuje výrazné zvýšení obranného rozpočtu a budování rezervních sil, ale vyhýbá se přímé zmínce o klasickém odvodu, který by znamenal hluboký zásah do života mladých lidí.
Aby bylo možné Mandonova slova pochopit, je potřeba vrátit se ke konci devadesátých let, kdy Francie ukončila systém všeobecné branné povinnosti. V roce 1997 byla povinná služba pozastavena a země přešla na model plně profesionální armády. Tento krok byl symbolem přesvědčení, že Evropa vstupuje do éry mírové dividendy a že riziko mezistátní války je minimální. Francouzská společnost se do značné míry odmilitarizovala. Z generací narozených po roce 1980 většina nezažila kasárna ani vojenský výcvik a představa plošného odvodu se postupně stala něčím archaickým a politicky toxickým. Komentátorka Sylvie Kauffmann ve svém textu pro Financial Times upozorňuje, že Mandonova slova tuto iluzi narušila a vyvedla Francii z komfortní zóny, protože připomněla, že v případě vážné krize by samotná profesionální armáda nemusela stačit.
Paralelně probíhá jiný Macronův projekt, který však zatím opatrně našlapuje kolem otázky odvodu. Prezident představil koncepci národní služby pro mládež, která má kombinovat občanskou, sociální a částečně i vojenskou složku, ale má být založena na dobrovolnosti. Plán počítá s růstem počtu aktivních vojáků i rezerv, s navyšováním obranného rozpočtu a s tím, že část mladých Francouzů stráví několik měsíců v uniformě, ovšem bez automatického nasazení v bojových operacích. Tím chce Elysejský palác posílit vazbu mezi armádou a společností, takzvaný pakt mezi národem a armádou, zároveň však nevyvolat šok, který by přineslo okamžité obnovení povinné služby v její tradiční podobě.
Není náhodou, že Mandon volí tak tvrdý jazyk právě v okamžiku, kdy se evropská bezpečnostní architektura rychle mění. Válka na Ukrajině, opakovaná ruská vyjádření o připravenosti na konfrontaci se Severoatlantickou aliancí a nejistota ohledně budoucí americké politiky po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu nutí evropské státy uvažovat o scénáři, který byl ještě před několika lety považován za okrajový. Zatímco země jako Polsko nebo pobaltské státy vybudovaly široké systémy rezerv a opírají se o historickou zkušenost, že bez masové mobilizace nelze čelit většímu agresorovi, Francie dlouho spoléhala na profesionální síly, jaderné odstrašení a globální projekci síly. Podle analýz, které shrnují současnou expanzi evropských armád, však právě Francie nyní plánuje jedno z nejrychlejších posílení nejen v počtech vojáků, ale i v modernizaci techniky a v tvorbě nových jednotek v rámci společných evropských iniciativ.
V pozadí Mandonovy výzvy se skrývá i otázka politické legitimity. Jak zajistit, aby případné oběti byly společností přijaty jako spravedlivé a nutné, a nikoli jako důsledek selhání elity. Francie má v tomto směru bolestnou historickou zkušenost. První světová válka zanechala hluboké jizvy a obrazy masových hrobů mladých francouzských vojáků dodnes formují kolektivní paměť. Válečné konflikty v Alžírsku a dalších částech bývalého koloniálního impéria navíc podkopaly důvěru veřejnosti v to, že politické vedení dokáže válku vést eticky a s ohledem na občany. Právě proto je jakýkoli náznak, že by se mladí lidé mohli opět stát masově povolávanými do zbraně, vnímán jako návrat k historii, o které se předpokládalo, že je uzavřená.
Současná debata se však odehrává nejen v rovině emocí, ale i faktů. Francie má přibližně dvě stě tisíc profesionálních vojáků a desítky tisíc rezervistů. Cílem je výrazné navýšení počtu rezervních vojáků během několika let, což vyžaduje motivovat mladé lidi k zapojení do vojenského výcviku, případně do civilní obrany. Průzkumy veřejného mínění přitom ukazují ambivalentní obraz. Na jedné straně část mladé generace podporuje myšlenku nějaké formy národní služby a vidí v ní cestu k získání dovedností a posílení soudržnosti. Na straně druhé je silný odpor k myšlence skutečného bojového nasazení, zvláště pokud by šlo o konflikt vnímaný jako důsledek geopolitických her velmocí, a ne jako přímá obrana vlastního území.
Psali jsme: Evropa se připravuje na válku s Ruskem
Znepokojení, které Mandonova slova vyvolala, souvisí také s širším kontextem válečného konfliktu na Ukrajině. Francouzská veřejnost sleduje debaty o možných mírových plánech a roli západních mocností. V médiích se objevují informace o návrzích, jež by Ukrajinu tlačily k teritoriálním ústupkům a oslabení vlastní armády. Část francouzských komentátorů varuje, že pokud by západní mocnosti zvolily cestu rychlého kompromisu na úkor Kyjeva, mohl by se konflikt pouze zmrazit a s odstupem času znovu eskalovat, tentokrát blíže hranicím dalších evropských států. Pro generály, jako je Mandon, je tento scénář argumentem pro posílení odstrašujících schopností a psychologické přípravy společnosti na možnost dlouhodobého napětí.
Ve výsledku tedy nejde pouze o jednu nešťastně formulovanou větu, ale o střet dvou odlišných představ o tom, jak má vypadat obrana demokratického státu v jednadvacátém století. První přístup vychází z představy, že bezpečnost je především otázkou profesionálních armád, špičkových zbraní a aliančních závazků a že civilní společnost má zůstat pokud možno mimo přímé riziko. Druhý přístup, který Mandon naznačuje, říká, že bez připravenosti celé společnosti podílet se na obraně, a tedy nést část rizika, bude každé odstrašení křehké. Francie se nyní pohybuje mezi těmito dvěma póly a zatím není jasné, kterým směrem se posune.
Z pohledu středoevropských zemí včetně České republiky je francouzská debata důležitým varováním. Ukazuje, že ani velká jaderná mocnost s významnou armádou není imunní vůči otázce, kde leží hranice obětí, které je společnost ochotná přijmout. Zároveň připomíná, že rozhodnutí o podobě branné povinnosti, rezerv a civilní obrany nelze odkládat na dobu, kdy se krize stane bezprostřední. Ať už se Francie nakonec rozhodne jakkoli, Mandonova slova přinutila politickou reprezentaci i veřejnost připustit, že bezpečnost není samozřejmá a že v krajním případě může jít o životy vlastních dětí.
Zda se z této výbušné epizody stane jen krátký skandál, nebo začátek hlubší proměny francouzského vztahu k armádě a obraně, ukážou následující měsíce. Jisté je pouze to, že debata, která se nyní vede v Paříži, bude pozorně sledována i v dalších evropských metropolích, protože otázka, kdo a za jakých podmínek má být připraven jít do války, se netýká jen Francie, ale celé Evropské unie.
(Kyncl, Financial Times, foto: zai)
