Dne 9. července 2025 proběhla razie ozbrojené francouzské policie v sídle pravicové opoziční strany Rassemblement National (RN). Vyšetřování, které vedlo k tomuto zásahu, bylo zahájeno už v roce 2024 na základě podezření z nelegálních půjček. Tato událost jen několik měsíců následovala po tom, co byla Marine Le Pen odsouzena k pětiletému zákazu kandidatury kvůli zpronevěře prostředků Evropské unie. Přestože mnozí na levici vývoj uvítali, kritici upozorňují, že takto vedené právní zásahy proti opozičním politikům představují varovný signál ohledně zdraví francouzské demokracie.
Francie se v posledních měsících zmítá v hluboké parlamentní krizi. V červnu 2024 prezident Emmanuel Macron nečekaně rozpustil Národní shromáždění jen několik minut po zveřejnění výsledků evropských voleb, ve kterých RN dosáhl výrazného vítězství. Tento krok byl mnohými interpretován jako kalkul s cílem oslabit levici a posílit krajní pravici, čímž by Macronův středový tábor získal větší manévrovací prostor. Levice se ale v rekordním čase dokázala sjednotit, a přestože RN získal rekordních 143 mandátů, nakonec skončil až třetí za levicovou koalicí a prezidentským blokem.
Nově zvolený parlament je silně roztříštěný. Macronova vláda ztratila většinu a musí se opírat o proměnlivou podporu opozice, včetně RN. To vedlo ke kolapsu kabinetu Michela Barniera už v prosinci 2024, když RN podpořil návrh na vyslovení nedůvěry. Následně byl premiérem jmenován François Bayrou, jehož menšinový kabinet přežívá pouze díky zdrženlivosti RN, který zatím odmítá znovu vyvolat politický převrat. I přijetí rozpočtu proběhlo až s měsíčním zpožděním a za pomoci výjimečné legislativy.
Současné právní problémy RN tak nelze chápat izolovaně. Strana je aktuálně největší jednotlivou parlamentní silou a má faktickou moc rozhodovat o osudu vlády. Není divu, že lídr RN Jordan Bardella označil razii jako politickou perzekuci. Charles Devellennes, autor článku v magazínu Compact, však upozorňuje, že podobným zásahům čelí i jiné strany. Sám premiér Bayrou unikl trestnímu stíhání jen těsně a osm jeho spolupracovníků bylo odsouzeno. V roce 2018 čelila domovní prohlídce i levicová strana La France Insoumise kvůli podezření z nelegálního financování kampaně a její vůdce Jean-Luc Mélenchon skončil s podmínkou za napadení policistů při razii.
Problém tedy neleží pouze v tom, že jsou stíháni konkrétní politici, ale že francouzský systém financování politických stran je nastaven tak, že prakticky znemožňuje běžné fungování opozice. Pravidla jsou extrémně přísná: jednotlivci mohou darovat pouze do výše zhruba 9 000 dolarů ročně. V Evropském parlamentu panují také přísná omezení ohledně práce parlamentních asistentů, která RN údajně opakovaně porušoval. Velkým problémem je i přístup k bankám. Zatímco tradiční strany mají přístup k úvěrům, RN se v minulosti musel obrátit dokonce na ruské banky, protože francouzské instituce mu odmítly půjčit, informoval server compactmag.com.
Finanční těžkosti však nepostihují jen krajní pravici. V roce 2022 musela prezidentská kandidátka středopravicové strany Les Républicains Valérie Pécresse vracet 6 milionů eur, protože nezískala potřebných 5 % hlasů, které by jí umožnily čerpat veřejné finance. V roce 2017 byla socialistická strana donucena prodat své luxusní sídlo na Rue de Solférino poté, co utrpěla jeden z největších debaklů v dějinách a ztratila 286 mandátů. Dokonce i strany, které dříve vládly, se po přechodu do opozice ocitají v existenční finanční krizi.
To vše ukazuje, že francouzský politický systém nese hluboké strukturální rysy takzvaného bonapartismu, tedy vítěz bere vše, poražený nemá nic. Vládní strany mohou využívat výhody systému, čerpat prostředky od bank i státu, zatímco opozice často balancuje na hraně bankrotu a čelí neustálým právním kontrolám. Volby jsou v tomto modelu nastaveny tak, že znevýhodňují menší nebo neetablované strany, kterým hrozí, že pokud nepřekročí pětiprocentní hranici, přijdou o právo na státní financování a zadluží se.
Psali jsme: NATO má plán jak obsadit bleskově Kaliningrad
Devellennes v článku navrhuje nový model financování politického systému, který by přenesl rozhodovací pravomoc na občany. Místo složitého systému státních náhrad by každý volič dostal například deset eur, které by mohl přidělit své preferované straně ještě před volbami. To by odstranilo závislost stran na soukromém kapitálu i bankách a zároveň by se předešlo riziku zneužívání veřejných prostředků. Navržený systém by Francii stál pouze zlomek částky, kterou v minulosti generovala zrušená solidární daň z bohatství. Tato daň, kterou Macron zrušil v roce 2017, přinášela státu ročně více než 4 miliardy eur.
Způsob, jakým Francie v současnosti přistupuje k financování politiky a právním zásahům proti opozici, tak neodpovídá ideálu rovné soutěže. Ačkoli stíhání jednotlivých politiků lze zdánlivě ospravedlnit konkrétními pochybeními, širší systém vytváří prostředí, ve kterém jsou opoziční strany systematicky oslabovány. Pokud chce Francie zachovat důvěru v parlamentní demokracii, bude muset svůj přístup ke stranickému financování reformovat. V opačném případě hrozí, že volební soutěž přestane být férová a parlament se změní v prostor výhradně pro ty, kteří již jednou zvítězili.
(Chmelík, compactmag.com, repro: TF1info)
