V moderních filmech bývá jaderné tlačítko metaforou absolutní moci. Mnozí věří, že je ovládáno jen těmi nejzkušenějšími, racionálními veliteli. Jenže studie publikovaná 5. června 2025 v prestižním časopise Scientific American rozbíjí tento obraz. Autoři výzkumu tvrdí, že ochota odpálit jadernou zbraň závisí víc na lidské psychologii, předsudcích a rétorice, než na chladném výpočtu nebo právních mantinelech.
„Způsob, jakým je scénář formulován, ovlivňuje ochotu podpořit jaderný úder, i když fakta zůstávají stejná,“ uvádí hlavní autor článku Scott Sagan, profesor politologie na Stanfordu na serveru Scientific American.
V experimentálních scénářích, kde měli respondenti rozhodnout, zda použít jaderný úder na nepřítele výměnou za záchranu amerických vojáků, výzkumníci z Dartmouth College a Stanfordu zjistili, že:
• 56 % lidí souhlasilo s útokem, pokud by bylo zabito 100 000 civilistů a zachráněno 20 000 amerických vojáků.
• Když počet civilních obětí vzrostl na 2 miliony, podpora mírně klesla, ale stále byla 48 %.
• Překvapivě, v obou případech zhruba 59 % účastníků podpořilo prezidenta, který by takové rozhodnutí učinil.
„Míra podpory se zvyšovala, když se zdůrazňoval zisk (záchrana Američanů) a snižovala, když se kladl důraz na trestání nepřítele,“ shrnují autoři.
Výzkum odhalil souvislosti mezi politickými názory a ochotou podporovat jaderné útoky. Lidé s autoritářskými postoji nebo důrazem na „potrestání nepřítele“ častěji podporovali jaderné údery. V praxi šlo například o ty, kteří podporují trest smrti, odmítají potraty nebo migraci či požadují tvrdší přístup k bezpečnosti a zahraniční politice.
„Čím více někdo podporoval politiku potratů, zbraní, deportací a trestu smrti, tím pravděpodobněji podporoval jaderný útok,“ píše dále Scientific American.
Je snadné říci, že běžní lidé jsou ovlivnitelní, ale co ti, kteří mají skutečně prst na tlačítku? Studie naznačují, že podobné psychologické mechanismy mohou ovlivnit i rozhodování prezidentů nebo jejich poradců, a to zejména pod stresem, v časové tísni a za nejasných informací.
Historie to potvrzuje. Např. sovětský důstojník Stanislav Petrov zachránil svět v roce 1983, když odmítl falešný signál o útoku USA. V roce 1962 během Kubánské krize museli zase americký prezident Kennedy a jeho tým odolávat silným tlakům na okamžitý vojenský zásah.
Studie ukazují, že i jednoduché změny formulace („trest vs. obrana“, „výhra vs. oběť“) zásadně ovlivňují morální hodnocení stejného činu. Tento fenomén, známý jako efekt rámování (framing effect), se běžně využívá v reklamě, ale nyní se ukazuje jako rizikový v rozhodování o použití zbraní hromadného ničení.
Psali jsme:
Je alarmující, že scénáře jaderných úderů, ať už reálné či simulované, mohou být ovlivněny jazykem a ideologií. V éře umělé inteligence, rychlých dezinformací a hybridních hrozeb je proto třeba přehodnotit strukturu jaderného velení (vícevrstvé schvalování, nikoliv individuální rozhodnutí), zavést psychologické a etické školení pro vrcholné politické i vojenské vedení, zveřejnit rozhodovací rámce tak, aby se předešlo jednostranné, sugestivní prezentaci a v neposlední řadě zahrnout experty z neurověd, psychologie a etiky do krizových štábů.
Když může rozhodnutí o jaderném útoku záviset na tom, jak se otázka položí, nemluvíme už o obranné strategii, ale o psychologické pasti. Skutečné nebezpečí není pouze v arzenálech, ale ve způsobu myšlení těch, kdo o nich rozhodují.
Pokud systém nechrání před lidskou slabostí, je stejně nebezpečný jako zbraň samotná.
(Kovář, Scientific American, obr.: aiko)
