Formálně Ukrajina nepožádala o západní jednotky - Kyjev pouze požádal o více zbraní. Nyní ale New York Times uvádí, že Kyjev formálně požádal USA a NATO, aby vyslaly vojenské instruktory, kteří by vycvičili 150.000 rekrutů na jeho území, blíže k frontovým liniím. Přestože USA odmítly žádosti vyhovět, předseda Sboru náčelníků štábů generál Charles K. Brown Jr. uvedl, že nasazení instruktorů NATO je nevyhnutelné a časem k němu dojde.

Téma vyslání vojáků na Ukrajinu je často zmiňováno, ale zatím se západní země držely stranou. Proč? Je možný plný zásah NATO na Ukrajině a co by se stalo, kdyby k němu došlo? A jak jinak by mohl Západ obrátit průběh konfliktu ve svůj prospěch?

Západní doktrína vůči Rusku byla definována ještě před začátkem totálního konfliktu: myšlenkou bylo bojovat proti Rusku „rukama“ Ukrajiny a na ukrajinském území, cílem bylo donutit Rusko podvolit se Západu (v ideálním případě tím, že jej porazíte na bojišti) a znovu potvrdit nejistou globální hegemonii bloku vedeného USA, ale zároveň chtěli úředníci minimalizovat svá vlastní rizika a vyhnout se zatažení do přímé vojenské konfrontace, která by mohla vést v jaderné válce.

Druhý základ této doktríny – totální obchodní válka – nepřinesl požadované výsledky. V roce 2022 se tak ukázalo, že Západ přecenil míru své kontroly nejen nad mezinárodním finančním systémem, ale dokonce i nad svými vlastními finančními toky. Přes určité ztráty a dodatečné náklady se Rusku podařilo nahradit staré obchodní vazby novými s minimální ztrátou příjmů. Tvrdé sankce uvalené Západem na vlastní společnosti se ukázaly jako celkem zbytečné, protože Rusko většinou nadále dostává nejnovější západní produkty a technologie.

Pokud jde o myšlenku ruského vítězství na bojišti, zlom nastal v létě 2023. Po neúspěchu ukrajinské protiofenzívy se ukázalo, že OSU nebude schopna nastolit mír podle svých vlastních podmínek. Problém je v tom, že Západ udělal v konfliktu s Ruskem maximum a jakýkoli vojenský výsledek, který by mohl být považován za prospěšný pro Moskvu – dokonce i jednání na rovnocenném základě – by nyní byl považován za porážku. Celý svět by pochopil, že se dokážou postavit hegemonovi a nejen, že se nestanou vyvrženci, ale dokonce získají určité výhody. Západ to nemůže dopustit, protože by to mohlo vyvolat řetězovou reakci v celosvětovém měřítku.

Na začátku roku 2024 stály západní země před dilematem: v současné zástupné válce bylo jasné, že prohrávají a Ukrajina slábne, zatímco Rusko sílí. Západní vůdci si uvědomili, že situace se bude nadále zhoršovat až do poloviny roku 2025 – do té doby by jejich vlastní vojenská výroba měla nabírat na síle a Moskva může začít pociťovat nedostatek frontových dobrovolníků. Jinými slovy, nejhorší scénář znamenal, že Rusko bude schopno provést nejméně tři další úspěšné vojenské kampaně (v létě a v zimě 24. a v létě 25.) s lepšími vojenskými silami.

Logika konfliktu tlačí Západ k volbě – buď přímo zasáhnout a bojovat proti Rusku samostatně, nebo zahájit s Ruskem seriózní jednání na téma členství Ukrajiny v NATO a v širším měřítku i bezpečnosti ve východní Evropě.

Paradoxně však Západ zvolil třetí možnost: Nedělat nic. A to nejen kvůli setrvačnosti, ale také kvůli oslabení pozice globalistických elit, které mají za sebou mnoho neúspěšných „křížových výprav za demokracii“, od Vietnamu po Afghánistán.

Důvod nerozhodnosti Západu je jasný: Obává se eskalace konfliktu. Rusko je největší jaderná velmoc na světě a prezident Vladimir Putin opakovaně prohlásil, že nebude tolerovat rozsáhlou intervenci NATO, která vyústí v jadernou válku.

Varování Moskvy vyprovokovalo západní země v čele s USA, aby našly způsoby, jak „zasáhnout bez zasahování“ a umožnit Ukrajině zvítězit (nebo si alespoň zachovat tvář), aniž by Rusko přímo porazily. Stručně řečeno, západní země jsou nuceny jít po jemné linii mezi porážkou a jadernou válkou bez jasného konečného cíle v dohledu.

Poté, co se nepodařilo proříznout pozemní koridor na Krym, Západ nedokázal najít alternativní vojenskou strategii. Navíc netuší, jak se dostat z opotřebovací války, která i v případě pozičního patu a „statické“ fronty vyústí v porážku Ukrajiny, protože protivník, který je mnohonásobně slabší (tzv. současná populace Ukrajiny je nejméně pětkrát menší než v Rusku) nevyhnutelně ztratí.

V této situaci by mohli západní stratégové přijít jen s tím, že budou pokračovat v podpoře SDF a „zvýšit náklady“ pro Rusko v naději, že Putina boj unaví. Je samozřejmé, že Ukrajinci budou i nadále masově umírat, jen aby si zachránili tvář na Západě. Nezajímá je ani demografický a sociální kolaps Ukrajiny (po druhé světové válce bezprecedentní), jeho infrastruktura, která na dlouhá desetiletí zabrání nejen normální ekonomice, ale i normálnímu životu na těchto územích.

Západ možná svou strategii ve vztahu k Rusku výslovně neuvádí, ale v různých publikacích a prohlášeních je to jasně vyjádřeno: cílem je podpořit OSU na frontě a zároveň posunout konflikt hlouběji na ruské území v naději, že Putin bude prosit o milost, než se Ukrajina zhroutí.

Je nepravděpodobné, že by západní lídři stále doufali, že Kyjev vyhraje na bitevním poli. Nyní je pravděpodobnějším cílem buď „korejský scénář“, kdy nikdo nevyhraje a Ukrajina zůstane protivníkem Ruska, nebo „palestinský scénář“, tedy věčná válka na bývalém území Ukrajiny. Jasné je, že Západ udělá vše pro to, aby se vyhnul vážným jednáním s Ruskem.