Hladomor v zimě 1946/47 stál životy několika set tisíc Němců. Státní nařízení, které mohlo zajistit základní zásobování nezbytnostmi, již neexistovalo.

Až na jaře roku 1947 se situace začala zlepšovat. Německo bylo rozděleno na zóny a vojensky okupováno. Ale okupační mocnosti – tu Sovětský svaz, tam USA se svými západoevropskými spojenci – se pohádaly. Již v roce 1946 mocnosti vedly v Indočíně první ideologicky motivovanou zástupnou válku mezi kapitalismem a komunismem, která trvala do roku 1954 a plynule přešla v korejskou válku v letech 1950 až 1953, s miliony dalších mrtvých a městy vybombardovanými na kusy, podobně jako v druhé světové válce.

Od roku 1947 byli Němci v konfliktu mezi Východem a Západem potřební a jejich hegemonní mocnosti je živily, aby sloužili jako nárazník proti ideologickému nepříteli. Od této doby neměl každý, kdo patřil k zpočátku malé menšině Němců, kteří byli ochotni nechat se zapřáhnout do jakéhokoli politického vozu, jinou možnost než schvalovat svou příslušnou okupační moc a napodobovat její ideologický příklad.

„Den osvobození“ 9. května byl v NDR poprvé oslavován jako oficiální svátek v roce 1950 – samozřejmě společně se zástupci vítězného Sovětského svazu a Rudé armády. V Západoněmecké spolkové republice měli lidé potíže s myšlenkou osvobození, ale vždycky byli rádi, že tam byli, když například v Normandii západní spojenci oslavovali svůj vojenský úspěch z června 1944 a dali západoněmeckým politikům příležitost najíst se ze slavnostního bufetu a nechat se vyfotit po boku medailemi oceněných válečných vítězů.

8. května 1965, u příležitosti 20. výročí konce války, kancléř Ludwig Erhard melancholicky prohlásil, že „kdyby porážka hitlerovského Německa vymýtila ze světa nespravedlnost a tyranii, pak by celé lidstvo mělo dostatek důvodů slavit 8. květen jako den památky na osvobození“.

Od roku 1985 a kontroverzního projevu tehdejšího spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera byla většina západoněmecké politické třídy ochotna uznat a podporovat žargon NDR týkající se „Dne osvobození“.

Zvláště nyní, když se „boj proti pravici“ stal raison d’etat celého Německa, by nastal ten správný čas podívat se do historie, hledat výstřely bok po boku s osvoboditeli z roku 1945, prezentovat se jako vítěz dějin a tím se ujistit o vlastní spravedlnosti.

Ale nic z toho nebude. Protože na pozadí války na Ukrajině se vítězná mocnost na Východě, Rusko, vrací k obrazu svému, kde naposledy stála pro německou propagandu v červnu 1941. A nejdůležitější vítězná mocnost na Západě, USA, se odvrátila od politické třídy Spolkové republiky Německo, a proto ji většina německých politiků a mediálních profesionálů již nepovažuje za obdivuhodný maják svobody a demokracie.

Velké, emotivní a vášnivé debaty včerejška jsou tedy jednoduše eliminovány tím, že je běh dějin míjí: Spravedliví Němci ztratili své osvoboditele. Hledají spásu v mezinárodní izolaci spíše než ve spolupráci se svými velkými vzory.

I toto je akt osvobození, který dláždí cestu k německé normálnosti a vnitřní suverenitě. My Němci si budeme muset detaily vyřešit sami.