Řecko v září 2025 formálně přepíná ozbrojené síly na „bezpilotní“ rychlost. Ministr národní obrany Nikos Déndias 3. září seznámil parlamentní Výbor pro obranu a zahraniční věci s druhou fází nové struktury v rámci „Agendy 2030“. Její součástí je zřízení útvaru bezpilotních prostředků v námořnictvu a výcvikového a experimentálního centra dronů v letectvu, které má ambici stát se zárodkem budoucího samostatného velení UAS. Řecký tisk to zasazuje do přímé zkušenosti z Ukrajiny, kde nízkonákladové námořní a letecké drony rozložily rutinu tradičního boje a donutily i velké flotily měnit rozmístění i taktiku. „Ruské loďstvo krvácí kvůli ukrajinským povrchovým dronům, kdy levné systémy vedly k potopení silných válečných lodí,“ shrnuje původní zpráva.

Oficiální komunikace řeckého ministerstva popisuje „Fázi B“ reformy v několika liniích, od dalšího slučování útvarů a reorganizace zpravodajské větve generálního štábu přes nové uspořádání operačních velitelství podle teatrů až po posílení bezpilotních schopností. Právě integrace bezpilotních prostředků a autonomních systémů je uváděna jako jeden z pilířů modernizace. Tuto trajektorii potvrdilo i vystoupení ministra 3. září v parlamentu, které rámovalo širší balík reformních kroků.


Takticko-operační logika změn vychází z ukrajinského bojiště. Ukrajinské námořní drony (USV) a levné útočné UAV v kombinaci s přesnými střelami a zpravodajstvím v reálném čase prokázaly, že dokážou vytlačit početně silnějšího protivníka z kritických sektorů a otevřít dočasné koridory pro obchodní i vojenskou lodní dopravu. Kvalitní analytické rozbory shodně tvrdí, že zásadní je integrace dronů do širšího systému: průzkum, rušení, klamání, přesné údery a rychlá zpětná vazba.

V námořní doméně jde o prudký posun paradigmatu. Královský institut RUSI a další think-tanky ukazují, že právě platformy bez lidské posádky, na hladině i pod ní, byly klíčové pro paralyzaci ruské aktivity v západním Černém moři. Bez posádek, bez politického rizika ztráty životů, ale s vysokou mírou variability a improvizace. Zároveň platí, že „stříbrná kulka“ neexistuje: drony fungují nejlépe jako síť spolupracující s dalšími prostředky.

Důležité také je, že protistrana se adaptuje. Ruské námořnictvo buduje vrstvené detekční a obranné prstence proti USV a snaží se samo tyto prostředky vyvíjet a nasazovat. To zvyšuje nároky na tempo inovací a zkracování vývojových cyklů i na straně Ukrajiny a jejích partnerů. I to je lekce, kterou Řecko nyní převádí do struktury velení a výcviku.

Řecký krok má proto dvojí vzkaz pro střední Evropu. Bezpilotní systémy je potřeba od úrovně velení plánovat, cvičit a vyhodnocovat stejně systematicky jako jednotky s posádkou, a zároveň propojit akvizice s průmyslem tak, aby domácí firmy uměly rychle doručovat upgrade-ovatelné platformy v sériích, nikoli v „muzejních“ kusových dodávkách. Tento model ostatně sleduje i americké námořnictvo, které prostřednictvím experimentů s RAS (Robotic and Autonomous Systems) a Task Force 59/66 převádí ukrajinské zkušenosti do aliančních cvičení. Jde o inspiraci, nikoli přímý přenos.

Co z toho plyne pro Českou republiku? Česká armáda v posledních dvou letech přesměrovala část pozornosti od několika velkých MALE platforem k plošnému zavádění stovek menších UAS napříč útvary, a současně v koncepčních dokumentech zmiňuje MUM-T (spolupráci posádkových a bezposádkových prostředků) a perspektivu, že bezpilotní systémy převezmou roli dnes plněných podzvukovými letouny. To je správný směr, ale bez institucionalizace (vlastní doktrinální a výcvikové „komunity“ napříč doménami) hrozí, že skončíme u roztříštěných nákupů bez společného „operačního lešení“.


Zadruhé, rychlé cykly učení: kopírovat „bojovou laboratoř“ v duchu aliančních task forces, kde se taktiky testují v realistických scénářích s protivníkem a okamžitě se promítají do TTP (tactics, techniques, procedures). 

Zatřetí, průmyslovou pružnost: zapojit české výrobce do sériové produkce modulárních UAS s otevřenými rozhraními, aby bylo možné rychle měnit senzoriku, warheady i komunikační linky podle hrozeb a RF prostředí. Na stole už jsou platformy typu Primoco One 150 a domácí VTOL i rotorové systémy; stát by měl zajistit testovací polygon, certifikační koridor a kontrakty umožňující skutečnou iteraci.

Kritickým místem českého úsilí je řízení rizik a regulace. Od 1. září 2025 zavádí ÚCL nové geografické zóny pro provoz UAS a soubory OOP; vojenský provoz a experimenty s autonómií musí mít s civilní správou letectví jasně vyjednané „odstupy“ a dekonflikci, aby se testování nezaseklo na procedurách. Bez společného „sandboxu“ pro obranné projekty bude inovace pomalá, a tím pádem drahá.