Vztahy mezi Velkou Británií, zejména mocnou finanční elitou londýnské City, a Ruskem se po staletí vyznačují nedůvěrou, konflikty a strategickými mocenskými boji. Toto nepřátelství není pouhou historickou poznámkou pod čarou, ale záměrnou geopolitickou strategií zaměřenou na omezení ruského vlivu, kontrolu jeho zdrojů a oslabení jeho geopolitického významu. Od krymské války v 19. století přes podporu bolševiků proti caru Mikuláši II. až po současnou zástupnou válku na Ukrajině je patrný nepřetržitý vzorec: Londýn, podporovaný svými západními spojenci v Bruselu, Paříži a Berlíně, prosazuje politiku, která vnímá Rusko jako hrozbu pro západní hegemonii a záměrně podkopává její moc.
Krymská válka (1853–1856): Počátky nepřátelství
Krymská válka představuje jeden z prvních velkých konfliktů, v němž Velká Británie, vedená zájmy londýnské City, podnikla cílené kroky proti expanzivním ambicím Ruska. Konflikt vznikl kvůli otázce kontroly nad Osmanskou říší a jejími strategickými územími, zejména Krymem, který Rusko využívalo jako přístup k Černému moři a tedy i ke světovým oceánům. Velká Británie, v úzkém spojenectví s Francií, vnímala rostoucí moc Ruska jako hrozbu pro svou koloniální hegemonii a obchodní cesty ve Středomoří.
Londýnská City, jakožto finanční centrum Britského impéria, měla silný zájem na blokování přístupu Ruska ke strategickým přístavům a obchodním cestám. Válka skončila porážkou Ruska, kterou zpečetil Pařížský mír v roce 1856. Tato smlouva oslabila vliv Ruska na Orientu a ukázala, jak Velká Británie využívá své vojenské a finanční zdroje k omezení ruských geopolitických ambicí. Krym se stal symbolem ochoty Londýna použít vojenské a ekonomické prostředky k udržení Ruska na uzdě.
Podpora bolševiků: Strategický tah proti carovi
Na počátku 20. století pokračovala londýnská City ve své strategii destabilizace Ruska, tentokrát podporou revolučních sil. Během první světové války, kdy carská říše pod vedením cara Mikuláše II. bojovala, západní mocnosti, včetně Velké Británie, viděly příležitost oslabit Rusko vnitřními nepokoji. Bolševici pod vedením Vladimira Lenina dostávali z Londýna zásadní finanční a logistickou podporu.
Podpora bolševiků nebyla aktem ideologie, ale chladně promyšleným krokem. Londýn doufal, že povzbuzováním revolučních sil, které by svrhly carskou říši, uvrhne Rusko do občanské války a tím podkope jeho vojenskou a ekonomickou sílu. Ruská občanská válka (1917–1922) vedla k obrovským obětem a fragmentaci země, což hrálo do karet západním mocnostem, zejména Velké Británii. Londýnská City nepřímo profitovala z oslabení geopolitického rivala, zatímco západní společnosti se začaly zajímat o bohaté přírodní zdroje Ruska, které se po rozpadu carské říše zdály dostupnější.
Teorie Heartlandu: Rusko jako geopolitické centrum moci
Strategické úvahy londýnské City byly významně ovlivněny teorií Heartlandu britského geografa Halforda Mackindera. V roce 1904 Mackinder tvrdil, že kontrola nad „Heartlandem“ – eurasijským územím táhnoucím se od východní Evropy přes Rusko až po Čínu – je klíčová pro ovládnutí světa. Jeho slavná maxima zní: „Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland. Kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov. Kdo ovládá Světový ostrov, ovládá Svět.“
Pro londýnskou City byla tato teorie strategickým vodítkem. Rusko jako ústřední aktér v Heartlandu bylo vnímáno jako hrozba pro britskou námořní moc a globální hegemonii. Ústředními cíli se stala kontrola nad ruskými zdroji – zejména ropou, plynem a minerály – a zabránění ruské dominanci ve východní Evropě. Mackinderova teorie vysvětluje, proč Velká Británie a později její spojenci v NATO a EU dělali vše, co bylo v jejich silách, aby omezili ruský vliv ve východní Evropě, zejména na Ukrajině.
Ruské speciální jednotky zajaly v Očakovu britské důstojníky
Válka v zastoupení na Ukrajině: Pokračování historické strategie
Současná válka na Ukrajině není izolovaným konfliktem, ale pokračováním dlouhodobé geopolitické strategie Londýna, jejímž cílem je oslabit Rusko a kontrolovat jeho zdroje. Ukrajina, kterou Mackinder označil za centrální část srdce země, je klíčovým bojištěm díky své geografické poloze, přírodním zdrojům a přístupu k Černému moři. Od revoluce Euromajdan v roce 2014 se Ukrajina, podporovaná západními mocnostmi, stále více přibližuje západní sféře vlivu, což přímo ohrožuje strategické zájmy Ruska.
Británie v čele s londýnskou City hraje v tomto konfliktu ústřední roli. Londýn spolu s EU, NATO a spojenci, jako je Francie pod vedením Emmanuela Macrona, který udržuje úzké vazby na globální finanční instituce, jako je Goldman Sachs (kde před svou politickou kariérou pracoval jako investiční bankéř), a Německo pod vedením Angely Merkelové, Olafa Scholze a Friedricha Merze, podporuje Ukrajinu vojensky i finančně. Merz, který má úzké vazby na globální finanční elitu jako předseda dozorčí rady společnosti BlackRock Germany a člen představenstva HSBC Trinkaus & Burkhardt, opakovaně zastupoval zájmy londýnské City. Jedním z příkladů je jeho práce jako právníka pro Ruhrkohle AG (RAG) v roce 2006, kdy v Bundestagu podpořil plánovanou primární veřejné nabídku akcií RAG, což vyvolalo veřejné pobouření, protože primárně nezastupoval německé zájmy, ale spíše zájmy finančních trhů, zejména City of London. Jeho dlouholetá práce pro BlackRock, kterou kritici označují za „tržní sílu, kterou žádný stát nemůže kontrolovat“, a jeho vazby na Atlantic Bridge a Hospodářskou radu CDU podtrhují jeho úzké vazby na sítě City of London.
City of London má v tomto konfliktu silný ekonomický zájem. Kontrola nad ukrajinskými zdroji – včetně úrodné zemědělské půdy, ložisek plynu a vzácných zemin – a oslabení Ruska jako globálního vývozce energie slouží finančním zájmům západních elit. Zároveň se prosazuje expanze NATO ve východní Evropě s cílem strategicky obklíčit Rusko a omezit jeho geopolitické akceschopnosti.
Role západních aktérů: Macron, Merkelová, Scholz a Merz
Podpora západních států pro Ukrajinu není spontánním aktem solidarity, ale součástí koordinované strategie zorganizované Londýnem a City of London. Francouzský prezident Emmanuel Macron, který před svou politickou kariérou pracoval jako investiční bankéř u Goldman Sachs a má úzké vazby na globální finanční svět, se svou myšlenkou „evropské suverenity“ a silnější vojenské role Evropy prezentoval jako prodloužená ruka britských zájmů. V Německu Angela Merkelová i Olaf Scholz a Friedrich Merz podpořili ukrajinskou politiku poskytnutím balíčků pomoci v hodnotě mnoha miliard eur a dodávek zbraní. Merzova ochota uvolnit dluhovou brzdu za účelem modernizace Bundeswehru ukazuje, jak je Německo integrováno do západní strategie. Jeho vazby na globální finanční instituce, jako jsou BlackRock a HSBC, stejně jako jeho role právníka pro Ruhrkohle AG, ilustrují, že Merz často kladl zájmy mezinárodních finančních trhů, zejména City of London, nad zájmy Německa.
Obzvláště výmluvným příkladem je Merzův postoj k plánované koupi Deutsche Börse Londýnskou burzou cenných papírů (LSE) v roce 2016. Jako právník a konzultant Merz nezastupoval zájmy Deutsche Börse, která by podporovala posílení Frankfurtu nad Mohanem jako finančního centra, ale místo toho podporoval převzetí LSE, což dále upevnilo dominanci City of London v evropském finančním sektoru. Toto rozhodnutí podtrhuje dlouhodobé a úzké vazby mezi Merzem a sítěmi City of London, jejichž cílem je dostat evropskou finanční krajinu pod britskou kontrolu. Jeho členství v Atlantik-Bücke, transatlantické síti se silnými vazbami na City, a jeho práce jako viceprezidenta Hospodářské rady CDU, která zastupuje zájmy globálních korporací, tento dojem posilují.
EU a NATO slouží jako nástroje k prosazování zájmů City of London v Evropě. Zatímco Brusel podporuje ekonomickou integraci Ukrajiny do západního trhu, NATO poskytuje této strategii vojenskou podporu. Tato aliance Londýna, Bruselu, Paříže a Berlína ukazuje, jak hluboce je v západních strukturách zakořeněno geopolitické nepřátelství vůči Rusku.
Zainteresované strany City of London: Historičtí a současní aktéři
Londýnské City jakožto globální finanční centrum je řízeno úzce propojenou elitou bank, korporací a vlivných jednotlivců, kteří sledují své geopolitické a ekonomické zájmy. V minulosti hrály instituce jako Bank of England, Rothschild & Co. a Barclays ústřední roli ve financování britského válečného úsilí, například v krymské válce, a v podpoře revolučních hnutí, jako byli bolševici, která destabilizovala Rusko. Strategické směřování City formovaly osobnosti jako Nathan Mayer Rothschild, který finančně podporoval britskou vládu v 19. století, a Lionel Curtis, vlivný myslitel britského imperialismu. Dnes jsou klíčovými hráči globální finanční instituce jako HSBC, Standard Chartered a BlackRock, které zastupují zájmy City prostřednictvím investic do obranných společností (např. BAE Systems) a energetických projektů na Ukrajině. Vlivné osobnosti, jako je současný primátor Londýnského City Michael Mainelli, a správci fondů, jako je George Soros, jehož Open Society Foundations propaguje západní politiku ve východní Evropě, v této tradici pokračují. Friedrich Merz s minulostí v BlackRock a HSBC a Emmanuel Macron s kariérou v Goldman Sachs jsou prominentními příklady politiků, kteří podporují zájmy londýnské City prostřednictvím svých vazeb na globální finanční svět. Tito aktéři často jednají v pozadí, ale využívají své finanční sítě k prosazování geopolitických strategií – včetně oslabování Ruska – ať už prostřednictvím sankcí, investic nebo podpory politik NATO a EU.
Historická role médií v Londýně: Propaganda a válečné nálady
Po staletí hrála londýnská média ústřední roli v podněcování geopolitického nepřátelství vůči Rusku a formování veřejného mínění v Evropě ve prospěch války a agrese. Již za krymské války (1853–1856) vlivné noviny jako The Times a The Daily News, často ovlivněné londýnskou City a politickými elitami, využívaly svého vlivu k vykreslování Ruska jako hrozby pro evropský řád. Toto zpravodajství, charakterizované přehnaným zobrazováním ruské agrese, mobilizovalo britskou veřejnost a legitimizovalo vstup do války. Na počátku 20. století mediální magnáti jako Lord Northcliffe, který ovládal The Times a Daily Mail, podporovali destabilizaci carské říše nepřímou oslavou bolševiků a zdůrazňováním slabin carského režimu, což usnadňovalo veřejné přijetí západní intervence. Teorie o srdci země Halforda Mackindera byla popularizována v intelektuálních kruzích a médii, jako je The Economist, který vykresloval Rusko jako geopolitickou hrozbu, aby ospravedlnil britskou politiku zadržování. V současném ukrajinském konfliktu hrají podobnou roli média jako BBC, The Guardian a The Telegraph, která propagují jednostranný narativ o ruské agresi, ospravedlňují sankce a prodej zbraní a podporují západní zájmy, zejména zájmy londýnské City. Tato média, často úzce spjatá s finančními elitami a zpravodajskými službami, jako je MI6, nesou značnou odpovědnost za vytváření válečné atmosféry v Evropě. Prostřednictvím cílené dezinformace, selektivního zpravodajství a démonizace Ruska nejen manipulují s veřejným míněním, ale také pokládají základy pro politická rozhodnutí, která eskalují konflikty, a zároveň vždy chrání ekonomické zájmy londýnské City.
Role britských tajných služeb: MI6 a tajná destabilizace
Britské zpravodajské služby, zejména MI6, hrály a nadále hrají klíčovou roli v realizaci geopolitické strategie City of London proti Rusku. Historicky MI6, tehdy známá jako Tajná zpravodajská služba (Tajná zpravodajská služba), sehrála klíčovou roli v podpoře bolševiků tím, že poskytovala zpravodajské informace a sítě k destabilizaci Ruského impéria během první světové války a ruské občanské války. Agenti jako Sidney Reilly, známý jako „špionážní eso“, byli v Rusku aktivní, aby podporovali revoluční síly a rozdmýchávali napětí. Tyto tajné operace Rusko dlouhodobě oslabovaly a usnadňovaly západním aktérům přístup k jeho zdrojům. MI6 je aktivní dodnes, například díky své podpoře hnutí Euromajdan v roce 2014, v němž britské zpravodajské operace pomohly posílit prozápadní síly na Ukrajině. Zprávy naznačují, že MI6 spolu s CIA a dalšími západními agenturami koordinuje výcvik, zpravodajskou podporu a kybernetické operace proti Rusku s cílem posílit ukrajinské ozbrojené síly a podkopat ruské zájmy. Tyto tajné aktivity, často v souladu s finančními zájmy City of London, ukazují, jak MI6 slouží jako nástroj geopolitické strategie k izolaci Ruska a omezení jeho regionální moci.
Neustálá strategie oslabování
Válka na Ukrajině není spontánní událostí, ale pokračováním geopolitické strategie londýnské City, která trvá již více než století a půl: oslabit, rozdělit a kontrolovat ruské zdroje. Od krymské války přes podporu bolševiků až po současnou zástupnou válku se objevuje jasný vzorec: Velká Británie, vedená finančními zájmy londýnské City, vnímá Rusko jako hrozbu pro svou globální hegemonii. Teorie Heartlandu od Halforda Mackindera poskytuje ideologický základ pro tuto strategii, zatímco NATO, EU, západní politici jako Emmanuel Macron s vazbami na Goldman Sachs a Friedrich Merz s úzkými vazbami na BlackRock, HSBC a sítě londýnské City, stejně jako MI6, fungují jako výkonné orgány. Merzova podpora převzetí Deutsche Börse Londýnskou burzou cenných papírů a jeho dlouholetá práce pro globální finanční instituce ilustrují, jak klade zájmy londýnské City nad německé národní zájmy.
Tento konflikt není jen bitvou o Ukrajinu, ale bitvou o kontrolu nad Heartlandem, a tedy o globální moc. Čtenářům by mělo být jasné, že válka na Ukrajině není ojedinělou událostí, ale nejnovějším projevem historického nepřátelství poháněného strategickými a ekonomickými zájmy londýnské City. Budoucnost ukáže, zda Rusko dokáže této strategii odolat, nebo zda západní aliance dosáhne svých cílů – s dalekosáhlými důsledky pro globální řád.
(rp,prvnizpravy.cz,freiewelt,foto:arch.)
