Jorge Mario Bergoglio, argentinský jezuita z dělnické čtvrti Buenos Aires, po sobě zanechal kontroverzní, často nečitelný odkaz, který více než jednotu přinesl církvi zmatek, rozkol a obrovské množství nezodpovězených otázek.
Bergogliova cesta k moci byla lemována nejen charismatem a osobním asketismem, ale i mlhou intrik, zamlčování a manipulace. Jeho rané působení jako provinciála jezuitů v době argentinské “špinavé války” (Dirty War) zůstává jedním z nejzáhadnějších období jeho života. Případ unesených kněží Yoria a Jalicse, kteří byli později osvobozeni a následně obvinili Bergoglia z kolaborace s režimem (obvinění bylo sice později odvoláno), je jedním z příkladů jeho mlhavého postoje k autoritářskému režimu. František o tom veřejně promluvil pouze jednou a ani tehdy neposkytl jasné vysvětlení.
Ještě záhadnější je rozkol s vlastním řádem jezuitů, který dospěl do bodu, kdy se Bergoglio při cestách do Říma vyhýbal pobytu v jezuitském domě. Co přesně se stalo, nevíme dodnes.
„Přes veškerou snahu životopisců, přátelských i nepřátelských, nebyl důvod tohoto odcizení nikdy uspokojivě vysvětlen,“ píše Thomas of Celano na servru Unherd.com.
Bergogliovo jmenování biskupem, arcibiskupem a nakonec kardinálem bylo podle dostupných informací provázeno odporem zevnitř církve. Existuje spekulace, že tehdejší generál jezuitů Hans Peter Kolvenbach napsal papeži Janu Pavlu II. dopis, v němž varoval před jmenováním Bergoglia biskupem. Tento dopis spolu s dalšími dokumenty údajně “zmizel” z vatikánských archivů po Bergogliově nástupu na papežský trůn. Skutečnost, že takový dopis vůbec mohl existovat, poukazuje na hluboké rozpory a strach, který Bergoglio v určitých kruzích vyvolával.
Jeho náhlé zvolení papežem v roce 2013, po rezignaci Benedikta XVI., bylo podle mnohých důsledkem zákulisních machinací tzv. “St. Gallen mafie”, tedy skupiny progresivních kardinálů, která se dlouhodobě scházela a hledala způsob, jak ovlivnit příští konkláve. I když to všichni účastníci popírají, jejich existence je dobře doložena.
Papež František od počátku vystupoval jako reformátor a muž „z okraje“, který si získával oblibu lidovými gesty... např. jezdil autobusem či myl nohy vězňům. Avšak za těmito činy se skrývala tvrdá centralizace moci a systematické potlačování všech, kdo nesouhlasili. Nejméně atraktivní a nejškodlivější stránkou jeho pontifikátu byla, jak píše Thomas of Celano v článku na britském serveru UnHerd, personální politika. Osobnosti, které se provinily v oblasti sexuální morálky či zneužívání, byly chráněny. Případ biskupa Barrose, kardinála McCarricka nebo argentinského biskupa Zanchetty jsou zdrcujícími příklady selhání.
Naopak ti, kteří kritizovali papežovo směřování, byli nemilosrdně umlčeni. Kardinál Raymond Burke, hlasitý kritik a obhájce tradiční liturgie, byl zbaven funkcí a dokonce vystěhován ze svého bytu v Římě. Podobný osud potkal mnohé další, jejichž “zločinem” byla věrnost tradičním hodnotám.
Synody, které měly přinést reformu, často končily zmatkem a “kompromisy”, které byly spíše ústupky než řešeními. Otázka přijímání pro rozvedené a znovu sezdané katolíky skončila nejasnou poznámkou pod čarou. Dokument umožňující požehnání homosexuálním párům vyvolal revoltu mezi africkými biskupy a nakonec musel být zpětně “vysvětlen”. Výsledkem bylo, že věřící zůstali zmateni a hluboce rozděleni.
Psali jsme:
O autoritě Františka jako učitele víry lze právem pochybovat. Zatímco jedněm imponoval jako “papež chudých”, jiní jej vnímali jako autokrata, který devastoval církevní instituce, zasahoval do fungování řádů (např. maltézských rytířů) a rozkládal katechetickou kontinuitu.
„František byl aktivista, rozhodoval o nejrůznějších podřadných věcech a zasahoval do různých náboženských řádů a institucí,” uvádí server britský server UnHerd.
Zůstává otázka, zda František vůbec kdy měl jasný plán. Jeho pontifikát byl plný protikladů, volání po decentralizaci a zároveň posilování vlastní moci, výzvy k milosrdenství a současně bezohledné potlačování nesouhlasných hlasů. V diplomatické oblasti se upsal kontroverzní dohodě s čínským režimem, která umožnila komunistické straně vybírat katolické biskupy, což bylo něco naprosto bezprecedentního v novodobé historii církve.
Finančně je Vatikán v krizi, důvěra věřících je nahlodaná, a počty kněží i nových povolání dramaticky klesají. Jak shrnuje autor původního článku: „Obyčejní duchovní jsou demoralizovaní a zmatení a počty přicházejících k vysvěcení dramaticky poklesly.“
Papež František se pokusil změnit tvář katolické církve, ale za cenu destrukce jejího vnitřního řádu a důvěryhodnosti. Nebyl ani moderním Janem XXIII., ani věrným Janem Pavlem II. Jeho odkaz bude spíše symbolem neklidu, vnitřního rozkolu a otázek, které zůstaly bez odpovědí. Církev ho přežila. A možná právě to je jeho největší neúspěch.
(Fojtík, UnHerd.com, foto: zai)
