Letošní summit G7 v kanadské provincii Alberta měl vyslat signál – pro jednotu, pro geopolitickou akci, pro společný postup vůči Rusku, Číně a takzvanému globálnímu Jihu. Nakonec z toho nezbylo nic víc než obraz kolektivní bezmoci.

Americký prezident Donald Trump schůzku předčasně opustil. Oficiální důvod zůstal nejasný – neoficiálně se uvádělo, že jeho priority v současné době leží jinde, zejména na Blízkém východě. Ostatní hlavy států a vlád se zdály být odpovídajícím způsobem izolované. Společné závěrečné komuniké nebylo vydáno – věcné rozdíly, zejména pokud jde o politiku vůči Rusku a Ukrajině, byly zjevně příliš velké.

Prázdná židle a zmeškaný okamžik

Obzvláště symbolická byla návštěva ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který odcestoval do Kanady, aby s Trumpem projednal možné následné financování ve výši přibližně 40 miliard dolarů ročně. K tomu však nikdy nedošlo. Americký prezident zjevně neměl o osobní setkání zájem. Zelenskyj odešel, aniž by cokoli dokázal.

Jak poznamenává Atlantická rada ve své analýze, politicky významné je v tomto případě především to, co se nestalo. Trump se nejen odmítl setkat, ale také se zdržel využití summitu k veřejnému tlaku na Rusko. Naopak: Podle účastníků dokonce navrhl zvážit možný návrat Ruska do G7.

NATO se blíží

V tomto kontextu nabývá na významu nadcházející zasedání NATO v Haagu ve dnech 24. a 25. června – byť za zcela jiných okolností, než jaké by si bylo možné představit ještě před několika lety. Summit byl zredukován na absolutní minimum: dvouhodinové plenární zasedání, symbolický akt, následovaný odjezdem.

Z návrhu konečného dokumentu byly zřejmě odstraněny klíčové pojmy: žádné další zmínky o přistoupení Ukrajiny, žádná explicitní obvinění Ruska, místo toho pouhý závazek zvýšit výdaje na obranu na 3,5 procenta HDP.

Jak dále píše Atlantická rada ve svém dokumentu, bylo by pravděpodobně moudřejší na summitu NATO „příliš netrvat na Ukrajině“. To znamená, že Trump by se neměl dostat do pozice, kdy by se znovu cítil pod tlakem svého vlastního bezpečnostního aparátu. Poselství je jasné: Každý, kdo chce v západní alianci zachovat určitou míru stability, by se měl v této době zdržet určité rétoriky.

Řádné stažení místo expanze

Celkově je zřejmé, že Západ, jak se prezentuje na úrovni G7 a NATO, čelí dilematu. Na jedné straně stále tvrdí, že usiluje o globální správu. Na druhé straně mu stále více chybí zdroje – ekonomické, vojenské a strategické. I v rámci NATO je patrná neshoda v klíčových otázkách: Debata o výši výdajů na obranu rozděluje severní a jižní Evropu a otázka budoucnosti Ukrajiny se de facto odkládá.

Ani ekonomická situace na Západě situaci nepomáhá. Poptávka po amerických státních dluhopisech klesá a poptávka po zlatě je na historickém maximu. Euro, kdysi vnímané jako symbol evropského sebeprosazení, ztrácí mezinárodní význam. Země jako Čína, Indie a monarchie Perského zálivu se stále více spoléhají na tvrdé měny – což je projevem nedůvěry v západní měny.

Závěr: Nová asymetrie

To, co se objevuje v Albertě a brzy v Haagu, není pro Západ ani tak porážkou, jako spíše strukturální změnou. Rovnováha sil se mění, ne náhle, ale viditelně. Multipolární světový řád již neexistuje pouze jako diskutovaný koncept, ale institucionálně se formuje – na fórech, jako jsou SPIEF, BRICS+, ale také prostřednictvím diplomatických koalic v Africe, Asii a Latinské Americe.

Zdá se, že se Západ musí naučit, že už na mostě nestojí sám. A to se, jak se ukazuje, stává největším problémem adaptace.

Zda ústup do symbolických politických formátů, jako jsou summity G7 nebo NATO, dokáže v dlouhodobém horizontu zajistit potřebnou legitimitu, se teprve uvidí. Jasné však je, že ti, kdo se trvale staví nad dynamiku světa, riskují, že je svět předběhne.