Lady Gaga, Newyorčanka bez kapky francouzské krve, dodala první nádech hvězdné kvality oficiálnímu zahájení Olympijských her v Paříži. Dlouho se šuškalo, že zpěvačka bude hlavní hvězdou včerejší ambiciózní ceremonie na řece Seině, a skutečně se tam objevila, vynořující se z hroznu růžových peříček jako velké odhalení večera, který jinak narušoval vytrvalý déšť.
Gagina francouzská interpretace písně "Mon truc en plumes" ("Můj peřinkový trik") byla dostatečně zábavná, nejen kvůli tomu, jak mučivě špatně vyslovovala takové verše jako "Tout dans l’coup de reins" ("Je to všechno v pohybu boky"). Bylo zde také něco radostně směšného na jejím pokusu napodobit Zizi Jeanmaire, skutečnou Pařížanku, která tuto píseň proslavila v šedesátých letech, kdy bylo město plné inovativních mladých talentů.
V tomto smyslu Gaga na dovážené hvězdě Paris 24 dokonale ilustruje dilema moderní Francie: její kulturní klišé jsou stále neporušená a použitelná, ale k jejich prodeji se spoléhají na cizince. Céline Dion je kanadská královna power ballad a byla to ona - nikoli místní umělkyně - kdo byl vybrán k zpěvu "Hymne à l’amour", vášnivé ódy Édith Piaf na ztraceného milence.
Je to vše součást "Emily in Paris" syndromu: hlavní hrdinka populárního televizního seriálu nemluví ani slovo francouzsky a její baret má špatnou barvu - červený místo černého - a přesto zřejmě udělala pro zviditelnění města lásky a světla v posledních letech více než kterýkoli jiný žijící člověk.
Prezident Emmanuel Macron, stále narušující centrista, přijímá dominanci takových vetřelců, a to je důvod, proč ho tolik jeho spoluobčanů nenávidí. Považují bývalého obchodního bankéře za spojence takzvaných „Anglo-Saxonů“ - obávaných globalistů, jejichž liberální ekonomika a nadnárodní životní styl pomalu ničí tradiční francouzskost. Macron je notoricky proměnlivý - často je obviňován z podpory kteréhokoli tábora, ke kterému právě mluví - a takový přístup převládal i na olympijské ceremonii Thomase Jollyho.
Bylo zde tedy spousta akordeonů a kankánových tanečnic, ale dominovala známá jména, která by oslovila miliardovou televizní publikum převážně nefrancouzských lidí. Na vrcholu byly také kýčovité odkazy na Eurovision song contest a četné "woke" odkazy na diverzitu a sesterství, komentuje zahájení portál UnHerd.com.
Jedním z nejdiskutovanějších momentů bylo vystoupení queer umělců, kteří se otevřeně hlásili k LGBT komunitě a jejichž performance měla jasný politický podtext. Tito umělci, stejně jako další aktivisté, zdůrazňovali důležitost přijetí různorodosti a rovnosti ve všech sférách společnosti. Pro mnohé konzervativní diváky to však bylo vnímáno jako přílišná politizace sportovního svátku, který by měl podle nich být především oslavou sportovních výkonů a fair play.
Psali jsme:
Francii čekají těžké časy. Před olympijským zahájením došlo k rozsáhlému žhářskému útoku na železniční síť země a stále přetrvávají obavy o bezpečnost po zbytek sportovního svátku. Macron není dobře umístěn k řešení těchto problémů, protože je schopen sestavit pouze prozatímní vládu od doby, kdy jeho vlastní koalice skončila třetí v parlamentních volbách, které se konaly začátkem tohoto měsíce.
Mezitím stále sílí strany orientované dovnitř, jako je Národní shromáždění Marine Le Penové, které nostalgicky vzpomínají na ztracenou Francii plnou farem a robustních venkovanů. Takoví nostalgici by určitě rádi viděli na světové scéně zářící modrookou divu z Bretaně nebo Champagne, spíše než někoho ze Severní Ameriky.
Úvodní ceremonie londýnské olympiády v roce 2012 byla ovládána anglickými ikonami, včetně bývalého Beatles Paula McCartneyho a samotné Alžběty II. Republikánská Francie nemohla doufat, že se takové slávě vyrovná, a místo toho evokovala vzpomínky na Marii Antoinettu, popravenou královnu, a dávno zesnulou Piaf.
To vše jen posílilo pocit, že Paříž je nyní něčím jako muzeem. A ještě více to potvrdilo, že samotná Francie je rychle přemožena dynamičtějšími kulturními silami zpoza Atlantiku.
(hýbl, UnHerd.com, repro: čtSport)
