Před čtyřmi sty lety, v roce 1629, se nizozemská loď Batavia rozlomila o útesy u pobřeží dnešní Západní Austrálie a zanechala za sebou něco, co historikové označují za jeden z nejtemnějších momentů mořských dějin. Tato slavná plachetnice Východoindické společnosti nedoplula na svou cestu do batávské kolonie bez otřesů; když narazila na skryté korálové skalisko v souostroví Houtman Abrolhos, většina z více než 300 pasažérů a členů posádky se na počátku mohla považovat za šťastnou, že přes noc přežila a dostala se na blízké ostrůvky.
Jenže drama teprve začalo. Velitel loďstva Francisco Pelsaert se spolu s částí posádky vydal v malém člunu do daleké Batavie, dnešního Jakarty, aby přivolal záchranu. Tato riskantní volba, ač nakonec úspěšná, trvala týdny a během té doby se na ostrově Beacon rozvinul příběh, který by dal zapravdu i těm nejtemnějším odkazům literatury o lidské přirozenosti.
Místo spontánní solidarity mezi statečnými přeživšími se ujal moci Jeronimus Cornelisz, řadový obchodník a úředník, který měl před cestou dluhy a plánoval převzít loď a bohatství společnosti. V chaosu po ztroskotání tento muž našel svou šanci a svou pozici využil k tomu, aby ustanovil bezohlednou hierarchii podřízených, kteří mu měli sloužit. Jeho první rozhodnutí nebylo o shánění vody či stavbě přístřešků, ale o odstranění těch, kdo by mohli ohrozit jeho kontrolu.
Nechal poslat skupinu asi dvaceti vojáků pod velením Wiebbe Hayese na sousední ostrov údajně hledat vodu, vědom si toho, že tak riskuje jejich životy v bezvodé pustotině. On sám zatím udržoval přístup k zásobám a zbraním. Namísto hledání vody zůstával Cornelisz obklopen svými stoupenci a postupně organizoval vraždy těch, kteří zůstali, když přeživší nebyli v jeho moci. Začalo to utlumením odporu soukromými popravami a pokračovalo to sérií plánovaných masakrů, kdy byli lidé zavražděni na nočním útěku, ženy drženy jako nucené společníkyně a celé rodiny vyvražďovány bez milosti.
Během více než tří měsíců, které uplynuly od ztroskotání do návratu záchranné lodi Sardam, se z pouhých přeživších stali oběti masakru. Historické prameny uvádějí, že více než 120 mužů, žen a dětí padlo za oběť vraždám nebo byli vyhnáni na smrt do záhadných vod okolních korálových lagun. Část populace se pokusila organizovat odpor, a přestože vojáci pod vedením Hayese, kteří mnozí nečekaně našli vodu a potravu, nebyli původně považováni za hrozbu, postupně se z nich stala poslední linie obrany proti vládě hrůzy na ostrově.
Když se konečně Sardam vrátila a Pelsaert se dozvěděl o šílenství, které se odehrávalo během jeho nepřítomnosti, mutineři byli zadrženi a postaveni před soud přímo na ostrovech. Cornelisz spolu se svými nejbližšími pachateli byli odsouzeni k smrti; jejich trest zahrnoval i kruté setkání s vlastními činy – nejprve mu byly uštědřeny těžké tělesné tresty a teprve poté byl oběšen v písku, kudy ještě před chvílí pohrdal životy jiných.
Archeologie na místě objevu v posledních desetiletích odhalila hroby a zachovalé pozůstatky obětí tohoto krvavého činu, které tiše svědčí o tom, jakého rozsahu hrůzy byli lidé schopni. Kosti nalezené v korálovém písku, který je tak příhodný k dlouhodobé konzervaci, dokazují vraždy, které nevyhnaly jen zbytky společnosti, ale i kousky lidských osudů, které nikdy neměly být zapomenuty.
Bataviina tragédie je připomínkou, že v extrémních podmínkách se lidské společenství může rozpadnout s děsivou rychlostí a že civilizace, v níž žijeme, je často křehčí, než si připouštíme.
(Vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
