Rusko a Čína se doposud zdržely iniciativy při incidentech tankerů v Perském zálivu. Teprve když Íránské revoluční gardy zajaly britský tanker, objevilo se prohlášení náměstka ruského ministra zahraničí Sergeje Rjabkova, v němž byla použila fráze, podle níž íránské vedení zadržení íránského tankeru u Gibraltaru jako „pirátství“ “.

Rjabkov ve svém prohlášení jasně uvedl, že argumenty íránské strany v konfliktu o dva tankery jsou přesvědčivější než „Londýn a Gibraltar“. Koneckonců, USA nebyly vůbec zmíněny, ani ministr Lavrov neobvinil USA.

Minulý týden představil další náměstek ministra zahraničí Michail Bogdanov, který je zároveň vyslancem  ruského prezidenta pro Blízký východ a africké země, základní dokument týkající se oblasti Perského zálivu.

Čína ve čtvrtek signalizovala svou podporu ruskému „konceptu kolektivní bezpečnosti“. V případě Číny nemluvil sám ministr zahraničí Wang Yi, ale mluvčí ministerstva Hua Chunying.  Peking přivítal  a ruskou iniciativu. Peking by také rád rozšířil „spolupráci, koordinaci a komunikaci se všemi zúčastněnými stranami“.

V dokumentu jsou zmíněny dva důležité body ruského konceptu: Svolání mezinárodní konference o bezpečnosti a spolupráci v Perském zálivu, která vytvoří organizaci „demilitarizovaných zón“.

Proti americké vojenské přítomnosti

Text ruského bezpečnostního konceptu vyžaduje ještě více, a to „odmítnutí stálého rozmístění vojsk ze států, které nepatří do regionu, na území států Perského zálivu“.

Čína může tuto myšlenku uvítat, ale Washingtonu a zejména Boltonovu týmu se to vůbec nebude líbit. USA mají strategicky velmi důležité vojenské základny v Bahrajnu, Kataru, Ománu a ve Spojených arabských emirátech. V Saúdské Arábii je také přítomnost amerických jednotek.

Nedávná zpráva, že americké jednotky, letadla a vojáci jsou přemístěni na saúdskoarabskou leteckou základnu prince Sultána v rámci eskalace konfliktu s Íránem, byla v amerických médiích také vnímána jako citlivý podnik.

Spojené království (Bahrajn a Katar) a Francie (Abú Dhabí) také udržují vojenské základny v Perském zálivu. „Prvořadým cílem je (...) ovládat region, jehož strategický význam by neměl být podceňován ve světě, který je více závislý na ropě,“ řekl Rainer Hermann, specialista strategie pro region.

Podle Hermanna je Írán „problémem existujícího pořádku“, s nímž jsou spojeny velké strategické a tedy úzce spojené ekonomické zájmy a závislosti (zásobování ropou,  zbrojní průmysl).

„Amerika a Evropa nemohou ve vlastním zájmu opustit oblast Perského zálivu s jinými aktéry, protože Pax Iranica by ohrozila současný pořádek regionu, ve kterém se nachází polovina známých ropných zdrojů. ,“ uvedl  Hermann.

Ruská bezpečnostní koncepce pro oblast Perského zálivu nyní obsahuje prvky, které označují začátek takového hororového scénáře z pohledu USA, Velké Británie, Francie, Izraele, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů atd.: Posílení role Ruska jako spoluorganizátora regionu Perského zálivu Úloha Íránu ne jako příjemce objednávek, ale jako rovnocenného a důležitého partnera při řešení konfliktů a stejný přístup k oslabení vojenské nadvlády předchozí vlády.

Podle modelu OBSE

Na koncepci není nic urážlivého; je vedena v diplomatickém jazyce, který je jasně navržen jako vzor pro jednání. Zabývá se vytvořením velkého bloku, jehož cílem je regulovat vše, zejména všechny konflikty v oblasti Perského zálivu, a navázat spolupráci v boji proti terorismu.

Za tímto účelem by měla být konečně zřízena Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Perském zálivu typu PGCE (PGSCO), se státy Perského zálivu, Ruskem, Čínou, USA, EU a Indií a dalšími zúčastněnými stranami, které  by měly být přítomny jako pozorovatelé nebo přidružení členové.

Text nicméně obsahuje něco, co je v rozporu s  hlavními západními hráči, jejich současným stavem v Perském zálivu a jejich orientací: „Zatímco Washington prosazuje vytvoření arabského NATO, Rusko propaguje verzi OBSE na Blízkém východě“.

Ruské vedení pokračuje cestou, kterou zahájilo zapojením se do války v Sýrii. Hráč se silným vlivem se nyní prezentuje jako mocnost, která může poskytovat politická řešení a je v souladu se zájmy jeho agendy.

Možnosti se tak množí. Pro Írán je to potvrzení, že země není tak izolovaná, kdy USA a Izrael pracují s „maximálním tlakem“.