Svátek má: Romana

Komentáře

Ivan David

lékař psychiatr

Bída a politický zájem

Mezi charakteristické znaky našeho počínajícího století bezpochyby patří ve všech „kulturních státech“ klesající zájem odpovědných činitelů o rostoucí bídu. Souvisí to s klesající finanční výtěžnosti práceschopných chudých vrstev a snahou vyhnout se nákladům při péči o ně...


Toto platí proto, protože se změnil pohled držitelů moci na „lidi“. Už nejde o komunitu která funguje a má fungovat díky vnitřní solidaritě. Stát jako organizátor a přerozdělovač vytvořených hodnot totiž padl do rukou osob bez elementárního pocitu odpovědnosti za další vývoj společnosti. Solidarita, která drží každou společnost pohromadě je nákladná, ale z dlouhodobého hlediska se vyplatí, má-li společenství přežít. Dnešním vládcům „kulturních zemí“ rozhodně přežití společenství, jímž vládnou, na srdci neleží. Jde o cynické asociální parazity, s nimiž by mělo být naloženo (pokud má společenství přežít) po zásluze jako s těmi, kteří páchají „kriminalitu bílých límečků“. To se však neděje, protože to jsou oni, pro které se tvoří zákony a jsou to oni, pro které především pracuje „státní správa“. Janouškové mají své bémy, jimž za odměnu financují jejich nákladný život, aby se postarali o stálý přísun gigantických příjmů janoušků a jejich beztrestnost. Vláda korupce a rozpočtové nezodpovědnosti je jejich a úspory na veřejných rozvojových programech, sociální a zdravotní péči, zvyšují příjmy pachatelů plíživé genocidy. Nepřeceňujme současné zatčení několika bémů. Za ty existuje ochotná náhrada. Ohroženy jsou naopak osoby opravdu činné v trestním řízení. Majitelé zlatých cihel jsou v klidu.

Jak správně řekl Hitler: „vítěze nikdo nesoudí“. Hitler ovšem nezvítězil, oni ano. Zatím. Likvidace dlouhodobě duševně nemocných a tělesně postižených neschopných pracovního využití byla v nacistickém Německu provedena, aniž byla uzákoněna. Dnešní genocida neužívá kysličníku uhelnatého ani injekcí barbiturátů, ale rostoucích životních nákladů a klesajících příjmů. Je uzákoněna, je masovější a účinnější. Volná tvorba cen fakticky monopolních dodavatelů nezvyšuje efektivitu v konkurenčním boji, ale podporuje majitele penězovodů a likviduje lidi, které budí sny o složenkách, fakturách a následných exekucích. Náklady nutné k uchování lidsky důstojného žití rostou. Přibývá lidí, kterým ještě před několika málo lety stačil příjem na skromný život na hranici bídy. Dnes už nestačí. Ovšem jak mi se smíchem řekl jeden žurnalista: „Nestane se nic, řekni mi, kolik z nich vezme do ruky kvér?“ Oni nejsou politicky zajímaví, nechodí totiž k volbám. Nevidí naději a i tím jsou o ni připraveni.

Hlavně na venkově lidé přežívají v domcích, jejichž údržbu musejí zanedbávat, aby si mohli koupit zboží ve vietnamských a čínských tržnicích, když továrny, v nichž vyráběli zboží oni, už zanikly.

Dostal jsem nabídku k účasti na světovém kongresu o bezdomovectví. Koná se v pětihvězdičkovém hotelovém komplexu, kongresový poplatek činí 12 000,- Kč. Na ubytování také nemám. Jaké budou  výsledky bádání nevím, ale kongresy budou jistě pokračovat.

Ještě horší než dnešní bída je budoucí bída z pokračující sociální, kulturní a morální degradace společnosti. Po třiceti letech jsem docenil moudrost výroku psychiatra Prof. Jana Dobiáše: „Od utrpení k parazitismu je jenom krůček.“ Skončila snaha o pozvednutí chudých vrstev. Naopak se pracuje na jejich pokračujícím úpadku. Velmi výstižně to popisuje Anthony Daniels píšící pod jménem Theodore Dalrymple, britský psychiatr, který pracoval v nemocnici se spádovou oblastí v „sociálně vyloučené lokalitě“. Jeho kniha „Ztraceni v ghettu“ přesvědčivě popisuje, jak zanedbání výchovy a vzdělání společně s příležitostí k osvojení parazitního životního stylu nedává východisko k úniku. Ještě před dvěma generacemi příležitosti existovaly.

Úsilí o fungovaní společnosti na bázi nutné solidarity zmizelo. Kdysi to bývalo jinak. Převládající způsob obživy podporoval existenci vícegeneračních rodinných společenství s vnitřní solidaritou. Stát se hlásil ke své odpovědnosti. Dnešní „výrobní způsob“ formuje životní styl do jednočlenných domácností a stát se k odpovědnosti nehlásí nebo hlásí jen velmi neochotně. Postarat se prý má rodina, ale ta už téměř neexistuje.
Představitelé státu se chlubili tím, co pro své občany dělají. Dnes „majitelé státu“ (ti, kteří ho ukradli) chtějí vydělávat na placených službách (včetně zdravotního a sociálního pojištění) a ušetřit peníze z veřejných daní pro vlastní potřebu- na předražené „zakázky“ - velmi často projekty pochybné hodnoty.

Postoj státu za Rakousko-Uherské „totality“ (zde Zemská správa Českého království) ukazuje výroční zpráva „Královské české zemské ústavy pro choromyslné“ za rok 1897: „Mezi charakteristické znaky našeho ku konci se schylujícího století přináleží bez odporu zvýšená starost o nuzné vůbec. Ve všech kulturních státech jeví se čím dále, tím více snaha, čistou humanitou prodchnutá, nemocným věnovati ústavy všemi vymoženostmi moderní techniky a skvělým vnitřním zařízením opatřené a staré ku ošetřování nemocných sloužící budovy nahraditi novými, velkolepými stavbami, ba takřka paláci…“ K příčinám bídy počítá hlavně „…nedostatek výživy širokých vrstev lidových, nadměrné užívání lihovin, hygienicky nepřípustné obydlí, přeplnění bytů…“, avšak „…největším škůdcem lidské společnosti jest snaha vésti život slastiplný, kterému třeba neodpovídají skutečné příjmy a prostředky a který často vede ku morální zkáze“.

Stanovisko „mladočechů“ je možno demonstrovat na úvodu knihy poslance Zemského sněmu Karla Adámka „Mor kořaleční“ (1888): „Doba naše předčí obecným vývojem kultury věky minulé. Mohutným letem nese se duch lidstva k nejvyšším cílům vědění a umění…. …Avšak tento jas není beze stínů. Bídy společenské u nás neubývá. Z temných hlubin společností ozývá se občas děsné, výstražné hřímání nespokojených, zoufajících živlů, protivy společenské se přiostřují, z víru křížících se zájmův po výtce hospodářských pronikají vždy žíravěji záhady sociální, jichž zdárné, trvalé řešení každým dnem je naléhavější, i nesnadnější a obtížnější. Můžeme-li klidně těšiti se zdaru našeho hospodaření, vývoji věd a umění, dokud nebude zastaveno současné přibývání bezměrné duševní i hmotné bídy ve společnosti naší?“

Karel Čapek ještě mohl věřit v pozvednutí z bídy a mohl se ho dožít. Pokládal ho za aktuální úkol společnosti, proto napsal: „Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.“(Proč nejsem komunistou, 1924). To napsal ještě před bolševizací KSČ, ale napsal i jiné věci: „Ještě deset partají má Šavlínův dům. Díváte se na něj zvenčí, je černý a strašný, je to pochodeň zápachu, je to kaverna souchotí, je to skladiště hadrů. A v tom domě žije přes padesát dětí! „Je snad v celé Praze ještě horší bída nežli tahle?“ „Snad na Žižkově,“ míní komisař, „na kraji Žižkova je to ještě horší.“…. ….Nemluvme o tom, že se bídě má milosrdně pomáhat, bída se má nemilosrdně odstranit.“ (Razie, 1921).

„Společnost není spravedlivá, pokud nenabízí práci všem anebo vykořisťuje pracující…“  Dnes – podotkl papež – nemůžeme říci víc než, co řekl svatý Pavel: „Kdo nepracuje, ať nejí“, ale musíme také říci: „Kdo nepracuje, ztratil důstojnost“, protože „nemá možnost pracovat“, ba dokonce „společnost odňala tomuto člověku důstojnost!“, prohlásil papež František I. (2013). http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/papez-lide-jsou-vykoristovani-a-ztraci-dustojnost/ 

Jenže bída stojí mimo politický zájem. Jestli není cílem...

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Ivan david