Svátek má: Romana

Komentáře

Jaroslav Bašta.

politik a diplomat

Brežněvova doktrína omezené suverenity, Schapiro a novináři

Někdy mi připadá, že na stará kolena znovu prožívám historická dramata svého mládí, tentokrát v méně nebezpečné, zato však mnohem grotesknější podobě.

Zřejmě jsme se ze svých dějin nepoučili, tak si některé pasáže musíme zopakovat. Co kdysi bylo tragédií, dnes nabývá obrysy frašky či absurdního dramatu. Ostatně jako vždy, když část české politické reprezentace s cizí podporou přepisuje naši historii.

Tentokrát si vzali na paškál konec Druhé světové války, či spíše ji celou. Letos poprvé za posledních sedmdesát let se v hlavních médiích mlčky přešlo výročí nacistické okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Nejen v souvislosti s cestou našeho prezidenta do Moskvy se ve veřejnoprávních a dalších médiích šíří myšlenka, že vlastně není co slavit. Nebyli jsme osvobozeni, ale dobyti a přes naše území se přehnaly zdivočelé hordy, které vraždily, znásilňovaly a kradly. Takže jsme se nestali vítězi války, jak jsme si kvůli československým armádám na Východě a Západě naivně mysleli, ale poraženými oběťmi světového konfliktu, které vyměnily jednu totalitu za jinou (a podprahově se dodává - horší).

Vloni jsme se také dozvěděli, že se Čechům v Protektorátě mnoho nestalo, což koresponduje s tím, že nás veřejnoprávní televize za naše peníze přesvědčuje pořady s názvy Zabíjení po česku atp. o tom, jak jsme se po válce bezdůvodně mstili na nevinném a bezbranném německém obyvatelstvu. Důvod tohoto propagandistického tažení vidím ve snaze přesvědčit mladou generaci, že my Češi nemáme dějiny, na které bychom mohli být hrdí, a vlastně si vůbec neumíme vládnout. Proto bychom měli být vděčni každému, kdo je ochoten se tohoto těžkého břímě ujmout, a my potom budeme radostně poslouchat každý, byť jen naznačený rozkaz.

Toto přesvědčení už plně zakořenilo mezi českými novináři. Nedivím se tomu, memy jsou v tomto případě velmi podobné genům a tradici kolaborace s momentálně vládnoucími okupanty či spojenci, což lze dobře vidět už od roku 1938. Již od podzimu roku 1938 začal v českých médiích fungovat efekt odvolávání se na pana protektora. Nejúčinnější kritika českých politiků a poměrů se od té doby opírala o názor někoho z ciziny. Jedno zda šlo o slova cizího státníka či novinový komentář, protože od roku 1938 až do roku 1989 svobodný tisk u nás i v protektorských zemích (nacistické Německo, Sovětský svaz) nebyl.

Tento stereotyp se narušil pouze v roce 1968, kdy jsme všichni podlehli iluzi, že žijeme v suverénním svobodném státě. Exemplární vpád armád pěti zemí – Sovětského svazu, Východního Německa, Polska, Maďarska a Bulharska a následná sovětská okupace nás vyvedly z omylu. Leonid Brežněv nám dodatečně vysvětlil, jak se věci mají: Československo se stalo součástí vojenského paktu zvaného Varšavská smlouva. Proto byla jeho suverenita omezena, stejně jako suverenita dalších členských států kromě Sovětského svazu.

Československo se rychle změnilo v jednu z mnoha gubernií, která si byla dobře vědoma, že politickou linii určují úvodníky Moskevské pravdy a centrum moci v zemi není na Pražském hradě, ale na sovětském velvyslanectví. Tak všichni pochopili doktrínu omezené suverenity.

Nevím, zda pan velvyslanec Schapiro pomyslel na tuto truchlivou část moderních českých dějin, když veřejně kritizoval českého prezidenta za jeho úmysl jet na oslavy 70. výročí vítězství nad nacismem. Jeho pozdější vyjádření k protestu české hlavy státu ukazuje, že takové nuance přesahují jeho rozlišovací schopnosti.

Zato čeští novináři si vzpomněli na své tradice a nešetřili kritikou na adresu svého prezidenta. Hojně přitom citovali z Washingtonské pravdy (pardon, Washington Post), nezapomněli zopakovat starší vyjádření senátora Johna McCaina a místo aby se rozhořčovali nad tím, že se prezident nemohl vyjádřit ve stejné televizi jako jeho americký kritik, obviňují Miloše Zemana z nedostatku diplomatického taktu. Dle jejich názoru neměl odpovídat veřejně, ale utajeně, aby nenarušil vztahy mezi ČR a USA. Netušil jsem, jak hluboko je kolaborantství a nenávist k vlastní zemi zažrané do duší českých „mistrů pera“.

Protože politika a žurnalistika jsou spojité nádoby, příliš mě nepřekvapilo, že podobně se vyjádřili i politici. Někteří to mají přímo v popisu práce, neb Miloš Zeman není jejich prezident, jak rádi opakují, ale od premiéra a ministra zahraničí bych čekal důstojnější chování. Historie nám mnohokrát dokázala, že podlézavého vazala nikdy žádná velmoc nepovažovala za spolehlivého spojence, protože si ho nevážila a nevěřila mu.

Jaroslav Bašta