Pro ty, kteří si nemohou vzpomenout,. byl to jeden z nacistických právníků a ideologů, v letech 1933-1945 uznávaná autorita, po válce zavržen, v současné době opět adorován.

Tato jeho teze byla a je lákavá a uhrančivá pro všechny, kteří politiku, vnitřní i zahraničí, považují za „boj“ a nikoli hledání a nacházení obecného souhlasu. Když EU vyhlásila v roce 1997 boj proti extremismus musela na sebe vzít také odpovědnost za to, koho za extremistu a nepřítele označit. Okamžitě (v ČR hned v roce 1998) se objevila přívalová vlna těch, kteří nabízeli koho a kde za extremistu považovat. A tak se na prvních seznamech objevili nejen skinheadi, ale i Zelení, anarchisté, stoupenci Antifa a všichni další, kteří vystrčili hlavu nad zástup.

Evropský objev extremismus, jednak pravicového, jednak levicového, nebyl originální. Už v roce 1972 vláda SRN projednala zprávu svého Úřadu na ochranu ústavy, a konstatovala, že nacisté nebo neonacisté by se neměli v Německu vyskytovat, protože by to mohlo vrhat špatné světlo na zemi, která měla s nacismem nejen  své zkušenosti, ale v minulosti jej vyvážela daleko od Berlína. Třeba do Velké Británie, Spojených států a dokonce i do císařského Japonska. Problém  tímto doporučením z Německa a  ze světa nezmizel, dokonce lze říci, že „boj proti pravicovému extremismu“ extremismus naopak popularizoval.

Ačkoli nikde v Evropě nebo v zámoří nezná trestní zákonodárství pojem  extremismus nebo extremista, a ačkoli se jej snažili konceptualizovat mnozí manekýni současných politických nauk, naivně jej přejala policejní praxe, které nakonec tento problém zůstal částí jejích povinností. A tak se v Evropě konají obvykle okolo 20.dubna (narozeniny Adolfa Hitlera), případně dalších „extremistickou agendou“ ustanovených výročí,  policejní manévry speciálních jednotek a producentů mediálních senzací. Dokonce i letos asi budeme moci sledovat 1.máj  v Ústí nad Labem, jako mediální atrakci za účasti policie, retronacistů,  jejich militantních protivníků, ale i politických stran, o kterých zatím ještě nevíme, zda nám bude doporučeno považovat je za extremistické.

Žijeme v době, o které můžeme říci, že je jakýmsi přelomem nejen v chápání toho, co je to politický extremismus, ale také v době „nekonvenčních válek“, které mají podobu útoků dobře vycvičených malých mobilních skupin ozbrojených mužů. Mají destabilizovat politický pořádek v libovolné zemi a čas od času se hlásí k nějaké perverzní ideologii, kterou zakrývají slovy o demokracii, svobodě a spravedlnosti.

Už postrádáme  vzrušení nad koncerty skinheadských kapel, holými hlavami a vytetovanými symboly.  Ale nahrazuje nám jej podívaná na demonstrace a manifestace politických programů, jejichž tvůrci  s vážností přejímají rezidua nacistické ideologie, mezi kterými třeba jen znovuobjevený rasismus, ale také přepjatá nenávist k národům, náboženstvím a jejich dějinám hrají důležitou roli.  Dokonce je nám už běžné i záští k životnímu stylu a hesla adolescentů se proměnila v ideologie a politické programy.

Jestliže  víme,  že fanatická nenávist byla v devadesátých letech 20.stol. významným prvkem aktivit extremistických skupin a politických stran v ČR i v Evropě, dnes v letech rozpadu hodnot, politické nebo ekonomické krize je to obdobné. Jen  se snaha o subjektivní definování nepřítele posunula na úroveň mezinárodní politiky.

Jestliže někdo považuje euro-skepticismus nebo euro-optimismus za extremismus, měli bychom to chápat nejenom jako snahu difamovat politického soupeře, ale i jako “boj“ proti jiným názorům, postojům a hodnotám.  Z nedávné historie víme,  že to co nazýváme „evropskými hodnotami“ nám dovoluje, aby se člověk obviněný z nepromlčitelných válečných zločinů stal rakouským kancléřem a později generálním tajemníkem OSN, abychom připouštěli „kolaterální oběti“ (neboli civilní oběti konvenčních a nekonvenčních válek), v zájmu „boje proti terorismu“ likvidovali výhonky demokratických svobod etc. A připomeňme si, že „společný boj  proti extremismu“ se stal dokonce součástí mezinárodní smlouvy mezi Ruskou federací a ČLR uzavřenou v srpnu 2011, několik dnů před 11.zářím v New Yorku.

Dnes nás toto neblahé dědictví nás zajímá i ve dnech ukrajinské krize, která je jen další příležitostí, jak „páchat zlo ve jménu dobra“. Kdy se z ukrajinských nacionalistů a sektorových pravicových extremistů stávají bojovníci za svobodu a demokracii a proti nim stojí obránci národní identity a práva na sebeurčení. Kupodivu vyzbrojeni téměř stejnými zbraněmi a výstrojí. Doufejme, že se nestanou vzorem hodným nápodoby účastníkům letošního prvomájového marše v Ústí nad Labem a těch, kteří proti němu budou „bojovat“.

Zdeněk Zbořil
Psáno pro Prvnizpravy.cz