Před čtyřmi měsíci  se na  mne obrátilo nakladatelství BVD  s tím, že by  měli zájem o  vypracování  studie o V. Bilakovi, který v té době ještě žil. Text měl ale vyjít až po jeho očekávané smrti jako doplněk k reprintu jeho pamětí. Chvíle, kdy už nic nebránilo tomu znovu vydat jeho Paměti, které bez autorova souhlasu byly v roce 1991 vydány v nakladatelství Cesty, včetně některých doplňujících textů, se naplnila v první dekádě února. Jako autor  trilogie „Operace“ vztahující se ke třem významným událostem poválečného Československa a vydané v letech 2010-2 v Našem vojsku, jsem se cítil k vypracování  nezávislé studie věnované portrétu  osoby, která  svého času významně ovlivňovala čsl. politiku i společnost,docela připraven. Kontaktoval jsem předtím řadu Bilakovi blízkých lidí a   studoval jsem nové materiály odtajněné  a vydané  v posledních letech   např. v Rusku týkající se některých jeho srpnových i normalizačních aktivit.  

Mnoho  otázek, které jsem si ale ve  svých knihách o poválečném Československu  kladl, zůstávalo ovšem stále ještě nerozpracováno.  Téma samotné bylo  prakticky jinými badateli nedotčeno. Jakoby nikoho  motivy i cíle  normalizátorů  nezajímaly, i když česká společnost  byla nucena přes dvacet let  v tom žít. Aktivity těch, kteří  zde vládli  pod  ochranou SSSR a v zastoupení jeho  tehdejšího režimu po okupaci Československa v srpnu 1968, byly  jakoby nedotčeny analýzami.  Těžko však jen proto, že to není  téma, které by zrovna badatele nabíjelo, anebo proto, že není  jednoduché jej uchopit. Důvodů  a příčin  tohoto  nezájmu mohlo být více.  Navíc tovše  mělozjevně   mnohem starší kořeny a  řadu dalšíchrovin, včetně těch   souvisejících např.  s formováním národní identity v posledních staletích. Vazbám na  jiné, podstatně starší  události, včetně  pobělohorského období a  s tím spojené  protireformace,  jsem sevěnoval  v publikaci, kterou  chystám k vydání na konci jara. Kolaborace, zrady národních zájmů, konverze všeho druhu, proměny totalismů všech barev (černý, hnědý, rudý) a jiné  procesy  patří  k vývoji české společnosti už od doby, kdy  se podílela s jinými protestantsky, resp. protiřímsky   orientovanými společnosti na formování tzv. Západu.  Tedy civilizace, která se po vestfálském míru v r. 1648  již vyvíjela jinými cestami  a  hlavně  bez nás.

Přijal jsem  proto nabídku ze strany  BVD jako příležitost  zabývat se  nedávnou minulostí s  cílem lépe porozumět tomu, jakou roli v tomto vývoji hrály osoby jako V. Bilak. Asi nejsem sám, kdo  pociťuje nedostatečnost aktivit vyvíjených v této oblasti.  Po  čtvrtstoletí od Listopadu 1989, kdy zjevně došlo ke změně   trajektorie  vývoje jak české, tak slovenské společnosti spolu s pokusem o návrat  do západní civilizace (ať už si o její dnešní realitě myslíme cokoliv),mnozí zjišťujeme, že  to není snadné ani jednoduché. O tom, v čem to vězí, je i tento komentář.

Nepochybně to souvisí i s existencí dlouhé řady  tabu a jiných  vnitřních zákazů, které stojí v cestě tomuto zkoumání. Teď, s mnohaletým zpožděním se třeba má na Slovensku objevit v knihkupectvích nová, údajně tisícistránková monografie o hlavním čsl. normalizátorovi G.Husákovi (od Machálka a Londáka). O její kvalitě a přínosech se bez jejího prostudování samozřejmě nedá vyjadřovat. O lidech jako Lenárt či u nás Štrougal, Jakeš, Kapek  a další  neexistují ani  malé studie.Chybí  však i  kvalifikované rozbory  normalizační doby. To, co se zatím objevilo (Pullman apod.) něco takového postrádá.  Jsou to spíše dojmy uspořádané  tak, aby dohromady umožnily svým autorům sdělit národu, že ta normalizace nebylo vlastně  nic tak strašného.Zvlášť, když jste se narodili do   správných rodin  a patřili  k tzv. zlaté mládeži.

Tyto „produkty“ spolu s různými články od novinářů, kteří v té době  patřili k těm privilegovaným a směli jezdit ven,   dnes spoluvytvářejí   zvláštní, nicméně silně jedovatý smogumožňující skrytě glorifikovat  to, co  si žádnou glorifikaci nezaslouží. Tedy normalizaci. Něco, co by se ještě před dvaceti lety  nikdo z nich neodvážil, protože  to měla naprostá většina lidí v čerstvé paměti.  Účinnost těchto paskvilů  zvláště na mladší lidi, kteří si nanejvýše pamatují rohlík za 30 haléřů a litr mléka  za 2 kčs vzrůstá. Po každé aféře s lidmi jako Nečas, Nečasová-Nagyová, Rittig, Janoušek  a  další  se  objevují  názory, že lépe už bylo.  Prakticky po každé explozi nespokojenosti s tím, v čem žijeme, se objevují   jako houby na hnoji  tvrzení, že to tenkrát nejenže nebylo tak zlé, ale snad to bylo i lepší než je to dnes.  Jakoby bylivšichni ti normalizátoři a jejich slouhovézapomenutelní, stejně jako   to, co tenkrát dělali,  včetně vší té hanby a beznaděje. Vždyť i všichni ti křiváci, veksláci  a jiný póvl jsou  - o tom není pochyb - jasným produktem  tzv. šedé bolševické ekonomiky a jiných  zvrhlostí normalizačního režimu vyrůstající ze stalinistického importu.   Při snaze o lepší orientaci v tom dnešním chaotickém dění zřetelně  - a stále více -  chybí monografie a studie věnované jak těm čelným představitelům minulého režimu, tak i tzv.  méně významným  normalizátorům, kteří v tehdejší době sice hráli skrytější, nikoliv však nepodstatné role. O tom, že  by někdo napsal  aspoň  informativní článek o takových lidech jako byl Kolesnikov či Udalcov a jiní  Kremlem pověření protektoři  pro ovládání čsl. satelitu, není ani vidu, ani slechu. Stačí to porovnat i s tím, jak se třeba v posledních  dvou dekádách  rozšířil počet i kvalita materiálů věnovaných domácím kolaborantů  i jejich říšským  nadřízeným v rámci protektorátního režimu. Ne, že by  už vše  bylo podrobeno přezkoumání, ale přece jen je v tom rozdíl.  Ovšem od konce normalizace uplynulo 25 let a více, kdežto protektorát Böhmen und Mähren si už  pamatují   ti hodně staří. Nejspíše přestal být nebezpečný jako  něco, co stimuluje paměť.

Je evidentní, že jádro pudla souvisí se způsobem řízení pracovišť, které mají v popisu práce  zkoumat normalizační minulost. V nekompetenci ředitelů a jejich managementu  jako jsou O. Tůma (ÚSD AV ČR), původně  nijak   moc známý ani schopný byzantolog, či Brett (ÚDV ZK), někdejší prokurátor. O situaci na ÚSTR se radši nezmiňovat. Stačí sledovat jejich produkci. Dokonce i výhledy jsou v tomto směru  špatné.  Lze se jen dohadovat, že   pracoviště jako ÚSTR vzniklo jako  tzv. zametač  stop  v naší společné paměti. Nebylo náhodou, že  klíčové postavy, které stály za jeho vznikem,  měly jisté podobné znaky. Třeba to, že  jejich matky působily na  okresních či krajských sekretariátech KSČ (Nymburk, Ostrava)   jako významné soudružky. Všeobecně  se sice soudí, že děti za nic nemohou, ale děti bývají někdy svými matkami  cíleně vychovávány k tomu, aby převzaly jejich štafety. Aspoň některé.

Kdo bude z těch pěti uchazečů, jejichž  jména  byla pro konkurs vybrána tedy ředitelem? Dva z nich jsou cizinci, což je samo o sobě u  národní instituce  jako ÚSTR ČR výmluvné   a zatím  procházejí předvýběrem. Nejdříve prý podle kvality jejich koncepcí (v půlce února), a 6. 3. – tedy za pár dní - prostřednictvím ústních pohovorů. Všechno neveřejně. Sám jsem něčím podobným procházel před necelými 4 lety, když jsem se na stejný konkurs hlásil. Tehdy si  předvýběr dělala ještě Rada ústavu. I proto je mi jasné, že karty jsou již rozdané. Stačilo jen správně vybrat  výběrovou komisi. Zkuste si ji trochu prolustrovat a uvidíte, co je to za autority. V té podobě, v jaké se komise nachází, jde  o jasný pelmel. Archiváři, přednašeči na  vysokých školách, jeden jako druhý, a všichni bez dostatečné kompetence.   Jen badatelé tam jaksi chybí. Jaká je za nimi práce? O co se vlastně opírá jejich výběr? Samozřejmě jen a jen o osobní kontakty se členy Rady. A můžete se zeptat i o  co se vybíral výběr členů Rady. Dost se to podobalo  známé  bajce o slepičce, která pomáhala kohoutkovi  spolknout hrášek, a musela přitom  udělat spoustu zbytečné práce. Ani si nepamatuji,  jestli to stihla, a zda se kohoutek mezitím neudusil.  Úplně stejné toale  bylo i svýběremabonentů  na ředitelskou funkci. Nabízejí něco, co  by mělo přesvědčit jejich   Komisi, že jsou ti správní muži či holka na danou funkci.  Mám svoji představu o tom, co by měli  jako kvalifikaci prokázat. Třeba že jsou schopni motivovat  své budoucí podřízené k úsilí otevřít stará tabu minulosti a pokusit se tak vrátit české společnosti vědomí toho, co se v období po r. 1938 vlastně stalo, aby se  z toho mohla  učit. Měli by být  způsobilí stimulovat jejich schopnosti k týmové práci a k interdisciplinárnímu přístupu  v této, rozhodně ne jednoduché problematice, protože sám ředitel/ka by měl být pro své podřízené jistým vzorem. Neumím si představit, že něco takového lze ověřit přes několikastránkový návrh koncepce a stěží půlhodinový  pohovor s Komisí. Navíc - copak tihle lidé, v nejlepším případě osamělí solitéři jdoucí za  osobními kariérami ve svých oborech, vědí o čem  je řeč?Na tohle totiž nebyli připravováni. A právě toto  ani jeden z nich nenabízí. Chci tím říci, že  by zde měly být uplatněny  jiné kvality  při výběru. A nejen  v konkursu  na ředitele,  ale i ve výběru členů Rady  či Komise  (tam - pokud vím - konkursy nebyly vyhlášeny).  Jakoby snad hrozná zkušenost s Hermanem  ještě nestačila. Aspoň to lze soudit z toho,  co vlastně kandidáti nyní  nabízejí.

Za těchto okolností si  troufnu  říci, že ať konkurs na ředitele ÚSTR dopadne jak dopadne, bude to výsledek srovnatelný s výběrem předposledního ředitele, tedy dnešního ministra kultury.  Prostě hanba. Základní příčinou tohoto problému je  to, že lidé pro takové funkce tady nebyli a  snad ani neměli být připraveni. To by sice teoreticky nahrávalo rozhodnutí vybrat některé ze dvou cizinců, ale právě  před tím lze varovat. Až někdo ukáže  jednu jedinou zahraniční  instituci tohoto typu, nad jejíž produkcí o soudobých českých dějinách  by se našinec zabývající se  současnými českými  dějinami nemusel  podivovat, jaké bláboly a  nesmysly tam vznikají, pak bych snad svůj postoj změnil. A také ať ukážou jedinou, která by si do svého čela postavila cizince!Chtěl  bych vidět nějakého švýcarského či francouzského odborníka  v dané oblasti, který  by se nepropadl  studem, kdyby do čela instituce zabývající se  něčím tak  háklivým jako domácími totalismy XX. století,měl býtdosazen cizinec, což je mimochodem dost podobné, jako by byl cizinec dosazen do čela některé domácí tajné služby. Navíc člověk, který by s tím, co se zde dělo, navíc neměl/a  osobní zkušenost, a který/á  i z toho prostého důvodu tomu prostě není schopen/a porozumět.

Vůbec by mne tedy nepřekvapilo, kdyby se musel vyhlásit nový konkurs, pokud si někdo  kompetentní v Senátu uvědomí  problematičnost tohoto konkursu. Problém je možná ale v tom, že i kdyby se přihlásili další zájemci, nebude stejně z čeho vybírat. Snad z těch současných vysokoškolských docentů a profesorů, kteří o sobě tvrdí, že jsou autoritami v dané osobě?  To by musely ale nejdříve být schopni něčím svoji kvalifikaci doložit. To měl totiž být   úkol stávající ředitelky, aby  takové lidi vyhledávala a dala jim šanci ucházet se o vedení této instituce. Na takový úkol zjevně ale nestačila. Nejspíše to byl  i úkol těch lidí v Senátu, kteří  činnost ÚSTR i ředitelky měli kontrolovat. O členech Rady nemluvě.

Situace v této oblasti by se dala přirovnat k hledání na poušti, pěkně vyprahlé.   Je těžké si představit, že se snad vytvořila sama od sebe.  Možná někdo prostě neměl – s velkým předstihem  - zájem  podpořit aktivity, které by z této nesmírně zajímavé oblasti bádání  vytvořily něco  produktivního   a daly by vyrůst zdravě ctižádostivým odborníkům vědomým si možností a příležitostí, které by jim  řízení velkého pracoviště – navíc  se zázemím vlastního archivu – poskytlo pro realizaci  velkých  a skutečně potřebných (pro českou společnost)  projektů na studium nedávné minulosti.Pracoviště, kde by vznikaly  dosud neexistující badatelské školy s cílem objektivně a hlavně nezávisle  zkoumat, co  se s touto společností  stalo.   Proč  ale? Copak  na  tom někomu  záleží? Resp. jinak: nebylo by to pro ten zdejší establishment s kořeny někde v normalizaci až příliš rizikové?

Vladimír Čermák