Svátek má: Lucie

Komentáře

Petr Braný

politik (KSČM)

Katolické církvi šlo vždy o majetek

Vrhli se na něho jako sršni. Papež Paschalis II., jehož pontifikát trval v letech 1099-1118, pod nátlakem ostatních církevních hodnostářů svůj souhlas odvolal. Proč došlo v Římě k takovému poprasku?

Když papež odmítl korunovat na císaře Jindřicha V., rozhořčený německý panovník ho uvěznil. A využil toho k tomu, aby získal výhody v dlouholetém sporu o investituru. Papeže propustil, když mu konečně slíbil korunovaci. S ústupky novopečenému císaři se ovšem církevní hodnostáři nechtěli smířit. Nešlo o nic jiného než o majetky. Paschalis II. je uspokojil tím, že zdůraznil právo církevní hierarchie na majetek získaný od světské moci. Boj o moc, nikoli jen duchovní, pokračoval. Poprvé před 910 lety se ve Francii řešil tento spor tím, že církev získala právo investitury prstenem a biskupskou berlou, zatímco panovník si ponechal privilegium udílet kandidátům zvoleným duchovenstvem užívat statky přiznané jako léno.

Tento princip se pak zakotvil v roce 1122 v tzv. Wormském konkordátu, čili smlouvě mezi císařem Jindřichem V. a papežem Calixtem II., původně biskupem ve Vienne, jedné z nejstarších francouzských diecézí. Což mohlo hrát v přijatém řešení svou roli.  

Tyto dávné události nejsou jen zaprášenou historií. Stojí za to si připomínat dějiny katolické církve, které ukazují její neutuchající touhu po majetku. Ať už bohatla z desátků prostých věřících, nebo užívala majetky propůjčené králi a šlechtici. Její představitelé dovedli v nepříznivé situaci couvnout, aby za změněných podmínek znovu přešli do ofenzívy.

To se za ta staletí nezměnilo. Stačí si připomenout popřevratový výčtový zákon, podle něhož získaly katolická církev a řády majetek, který podle tehdejšího vyjádření potřebovaly pro svou duchovní činnost. Prý je to naposledy, co něco takového chtějí. Mezitím dorostla nová generace, která si takový slib nepamatovala a o níž se předpokládá, že se nakonec smíří s desítkami miliard korun vyplácených katolické církvi jako údajná náhrada za nevydaný majetek. Ten, který jí vláda přiřkla, si jistěže vzala. Ovšem to jí nestačilo.

Stovky žalob na vydání dalšího majetku směřované na obce a kraje vyvolaly oprávněné pobouření. Jen potvrzují, že tzv. zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi byl chybou. Nejen v tom, že peníze dostávají i církve, které před rokem 1990 ani neexistovaly. Troufnu si říci, že menší církve se staly jen zástěrkou pro stále se stupňující požadavky té katolické.


KSČM, která s velkorysými dary katolické církvi od počátku nesouhlasila, předložila návrh na zdanění tzv. náhrad, tedy zhruba 2 miliard korun vyplácených ročně církvím. V Jihočeském kraji je pouze vůči majetku kraje podáno ze strany katolické církve 24 žalob. I to vedlo krajské zastupitelstvo k tomu, aby rozšířilo zmíněný návrh i o patnáctiprocentní zdanění prostředků ve výši asi 1,3 mld. korun ročně vyplácených státem na hlavní činnost církví. Odluka státu od církve totiž připadá v úvahu až za dvacet let od zahájení výplaty tzv. náhrad. Komunisté stále upozorňovali i na to, že majetky, které chce katolická církev vlastnit, jí byly dříve většinou jen dány k užívání.

Ale církevní hierarchie se nespokojila s tím, co už dosáhla, ale chce stále víc. I to, za co dostává přiřčené miliardy korun.  Stěží pak lze její hodnostáře považovat za morální autority, jak se občas snaží vystupovat. Nesetkal jsem se s tím, že by věřící – s výjimkou politiků KDU-ČSL – v mém okolí tento postup obhajovali.

Vládní strany ČSSD a ANO by ve sněmovně měly najít dost sil, aby občanům ukázaly, že k majetkovým úchvatům katolické církve nebudou pouze mlčet.

Pokud bych měl připomenout jinou událost z vleklých bojů o investituru, pak bych mohl uvést Řehoře VII. Tento papež zakázal na římské synodě v roce 1075 udílení lén duchovenstvu světskou mocí. Což mohlo znamenat jediné. Církev by vše vlastnila. Kdyby tehdy panovníci sklonili hlavu a vyhověli jeho majetkovému přání, zakrátko by jim nepatřil ani trůn, na nějž usedali.

Hromadění bohatství církví vyvolávalo po staletí nápravná hnutí, ať už zakládáním nových řádů, nebo kněžským a lidovým odporem. Na jihu Čech si uvědomujeme, že odkaz Mistra Jana Husa nás zavazuje nejen ke vzpomínkovým akcím, ale především k činům.

Petr Braný