Svátek má: Romana

Komentáře

Na vojnu na tři měsíce?

Znovuzavedení povinné vojenské služby je v poslední době často diskutovaným tématem.

Pod názvem „Na tři měsíce na vojnu“ se mu nedávno věnoval v úvodníku na Neviditelném psu i Ondřej Neff (Na tři měsíce na vojnu). Podle něj to prosazuje Jiří Čunek a Petr Robejšek.

Nic proti tomu, v dnešní „rozbouřené“ době je to racionální myšlenka. K vážné, ale ne příliš dlouhé diskusi. Včera už bylo pozdě.

Ale abychom (myšleno naši politici) opět neudělali chybu a nepřivedli již tak zdecimovanou armádu k totálnímu rozvratu, je potřeba si položit  několik zásadních otázek.

Co od naší armády očekáváme, jaké úkoly by měla prioritně plnit.

Co jsme ochotni ze svého pohodlí a relativního blahobytu obětovat pro obranu státní svrchovanosti,  svobody a demokracie?

Kolik peněz jsme schopni a ochotni do armády  investovat?

A teprve po jejich zodpovězení se můžeme zabývat tím, jak by armáda měla vypadat.

Odpovědi na tyto otázky se mohou, a také určitě budou různit.


Já to vidím takto.

Naše armáda by se především měla přestat  podílet na zahraničních „misích“. Přestat se vměšovat   tam, kde po  většinou krvavém  svržení diktátora  za podpory  ze zahraničí upadla země do chaosu náboženských a sektářských válek, a přestat se snažit  „zavádět“ tam demokracii „západního typu“.

Současnou prioritu armády vidím v obraně republiky, potažmo v ochraně státní hranice. Ale ne před tankovými divizemi mnohem silnějších armád, to bychom asi nezvládli. I ti, kteří přijdou pěšky, beze zbraně, ale i bez dokladů a bez identity,  mohou, když je jich mnoho, rozvrátit státní byrokracii prakticky bez boje.

Musíme si uvědomit, že státní svrchovanost, svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí. Když je nebudeme soustavně „opečovávat“, zajdou na úbytě dřív, než  se nadějeme.

Jako laik sice nedovedu přesně posoudit nutnou výši výdajů na obranu, ale myslím si, že současný rozpočet by alespoň do začátku, mohl stačit. Postupně  přezbrojit  z armády expedičního sboru na armádu obranou. Nekompromisně „utnout“ filosofii, že armádní rozpočet je dojná kráva. Vzpomeňme jen namátkou na několik do očí bijících polistopadových případů. Modernizace letiště v Bechyni, které armáda následně opustila. Neschopnost domluvit se na společném vojenském a civilním provozu na letišti u Českých Budějovic (je zajímavé, že v Linci to jde) a jeho následném opuštění. Objednávka desítek „nepotřebných“ podzvukových bitevníků, které v současnosti „odpočívají“ zakonzervované někde v hangáru. Prototyp modernizovaného letounu   MiG 21 za více než 100 mil. Kč vyrobený k tomu, aby experti „zjistili“, že to není vhodné řešení. Absence základních matematických „dovedností“ při  počítání potřeby obrněných transportérů. Nezměření si armádního kontejneru před nákupem transportních letadel s výsledkem, že se kontejnery do nových letadel nevejdou. Atd. a atd.

Ale hlavně neříkejme, že armáda je zbytečná, není to pravda.

Aby „vojna“ vůbec měla smysl, tři měsíce jsou málo. Za minimum, ale zároveň za maximum možného v současné společenské atmosféře považuji měsíců šest. A z  té obávané buzerace  strach nemám. Dnešním mladým trocha toho drilu a disciplíny určitě neuškodí.

A při koncipování „nové“ Armády České republiky nemusíme „vařit“  úplně z čisté vody. Stačí se podívat k sousedům.

Například Rakouská republika je „neutrální“ země s povinnou šestiměsíční vojenskou službou. A referendum o jejím zrušení v roce 2010 neprošlo. Podle některých průzkumů i kvůli tomu, že by tím Rakousko přišlo  o  nezanedbatelnou pracovní sílu ve zdravotnictví a sociální péči, kterou představují v rámci civilní služby ti, kteří nechtějí ke zbrani.

Ano, zaveďme znovu povinnou vojenskou službu. Veďme naše mladé k vlastenectví. S tím, že obrana republiky je nejen naší povinností ale i naším právem. Předválečné heslo „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“ zůstalo, v tehdejší bezvýchodné mezinárodní situaci, naštěstí nevyslyšené.

Ale v současné době bychom se nad jeho aktuálností měli vážně zamyslet.
Zdeněk Lanz