Svátek má: Lucie

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Nikdo nechce a nebude umírat kvůli Ukrajině

Jeví se mi logickým, že incident v Azovském moři následoval po zachvácení rybářské lodě Nord, po zveřejnění podrobností výstavby tureckého plynovodu a po dalších incidentech, vše organizovaných s cílem vyprovokovat vojensko – námořní černomořskou krizi.

Té by se ideálně, podle prezidenta Porošenko a jeho loutkovodů, měly účastnit také Gruzie, Abcházie, Turecko, Rumunsko a Bulharsko, aby se konečně dostalo v Černém moři ke slovu i NATO. Včera vyhlášený vojenský stav na Ukrajině má vnitropolitický charakter a neznamená nic neočekávaného. Proč? Když nestačily tisíce mrtvých Ukrajinců na východní Ukrajině, RF se chovala, z představitelných, ale mnou nedokazatelných důvodů, k prezidentovi Porošenko jako partnerovi, museli zákonitě stačit v krizové a bezvýchodné hospodářsko – politické situaci státu tři zranění a několik zajatých pošetilců v uniformě, vyslaných na smrt. Představitelný a potenciálně smrtonosný samo-úder prezidenta Porošenko v boji ukrajinských oligarchů o prezidentství, indukuje několik otázek, které se týkají i EU. Z nichž uvedu tři:

Proč nebylo za pět let války na východě Ukrajiny obsazeno celé pobřeží, na kterém se nachází přístavní a průmyslové město Mariupol (na severním pobřeží Taganrožského zálivu), a přístavní město Berdjanks (v Záporožské oblasti Ukrajiny na pobřeží Azovského moře)? Jak se bude chovat RF při dalších provokacích, především v Baltickém regionu, kde její strategický potenciál je mnohem menší než v Azovském moři? Co se může očekávat od zatím nezrušeného setkání prezidentů Putina a Trumpa v pátek 30.11. v Argentině?

Odpověď na první otázku: Strategická chyba. Popisovat ji a důkazy slabosti vojenské a námořní síly Ukrajiny dnes nebudu. Na druhou otázku: Nehledě na vlažnou reakci EU a NATO na incident v Kerči z hlediska následků, očekávání RF dalších provokací a obvinění, reakce RF na provokace v Baltickém regiónu, i ve spojení se Severním proudem 2, bude muset být podobně rozhodná, tvrdá a nenechávající pochyby, že RF nebude trpět narušení státní hranice a suverenity. Z toho vyplývá, že při prohlubujícím se slouhovství EU, se sama EU a s ní zbytek Evropy přibližují neodvratně k Titaniku odsouzenému ke zkáze, podobně jak to formuluje v dnešním Právo, Michal Mocek pro Londýn. Odpověď na třetí otázku vyplývá z dnes již z ne-vztahu USA a RF: Při absenci důvěry a nemožnosti interně hodnotit Západ jako partnera, případným obsahem setkání prezidentů Putina a Trumpa budou pouze následky výpovědi smlouvy INF, železná opona mezi komunikacemi bezpečnostních a vojenských velitelů USA a RF a případné veřejné prohlášení prezidenta Putina k incidentu v Kerči na tiskové konferenci, bude li tázán. Nic víc, nic méně.

USA a RF nechtějí mezi sebou válčit přímo. Znamenalo by to konec světa. Válčit budou, i nadále, pouze přes prostředníky, a to i v době prezidentské kampaně v USA. Proto moje připomínka osudu Titaniku. Je vyloučeno, že v představitelné budoucnosti by mohlo dojít k obnovení vztahu USA – RF s nadějí na jejich zlepšení. Protože vůbec nejde Ukrajinským oligarchům o občany Ukrajiny a nikdo nechce a nebude chtít umírat pro Ukrajinu, výsledkem v indikovaném kontextu jsou již dnes vyhlídky pro EU a Evropu v míru více než zamlžené. Bez ohledu na dnes zveřejněný výsledek posledního výzkum holdingu Romir (agenturou Rambler) indikující, že 88% obyvatel RF nechce emigrovat z RF. O procentu Ukrajinců přejících si emigrovat se nehodlám (dnes) zmiňovat.


Osud EU nepřímo potvrzuje i ex - EU komisař Günter Verheugen v dnes (27.11) zveřejněném interview NZZ. V něm se vyjádřil k nedostatečné flexibilitě Bruselu, vedoucí k brexitu, Macronovým návrhům reformy EU, bilanci politiky kancléřky Merkel a druhotřídnímu jednání s východoevropskými státy EU. Mimo jiné řekl: Die EU-Politik ist ja immer eine Politik im Interesse der Grossen und Starken, nie der Kleinen und Schwächeren.
Jak slabé jsou malé státy EU, v tomto případě ČR, dokazuje probíhající 4. Rusko – Britské obchodní fórum. Podle GŘ společnosti Fos Agro, Andreje Gurjeva, který se účastní fóra, se objem obchodu za půl roku 2018 zvýšil o18,7% a nesurovinový export se zvýšil více než 1,5 krát. To vše a více, nehledě na sankce, politickou situaci, vztah mezi RF a UK, a hlášení stárnoucího českého generála a mladého ministra zahraničí.

Nepřímo osud EU a vztahu USA - RF potvrzuje i včerejší tvrzení zvláštního vyšetřovatele Robert Muellera. Týká se obelhávání FBI a americké prokuratury, ex manažerem volební kampaně prezidenta Trumpa, Paul Manafortem. Ten, jako spolupracující svědek se obelháváním dopustil trestního činu. Jestli opravdu obelhával, nezávidím mu. Do třetice všeho dobrého a zlého: Vstup nejbohatších čínských podnikatelů do komunistické strany ČLR.

Podle Žen-min ž'-pao (人民日报; pinyin: Rénmín Ribao) neboli Lidového deníku, v angličtině People's Daily, založených 15. Června 1948 a dnes nejčtenějších novin v ČLR (mimo jiné proto, že používá v textu příspěvků zjednodušené znaky a má více než 3 miliony výtisků) vstoupily do KS ČLR zakladatel Alibaba, Jack Ma, šéf investiční společnosti Tencent, Pony Ma a zakladatel Baidu, Robin Li, abych jmenoval alespoň tři z mnoha dalších miliardářů a milovníků kapitalismu a obrovských peněz, kteří se rozhodli hledat ochranu doma, pod deštníkem vedoucí KS ČLR. Kdo neví, a má zájem o dění v ČLR, může číst Žen-min ž'-pao v internetové verzi, dnes též anglicky, japonsky, francouzsky, španělsky, rusky a arabsky.

Z posledního příkladu s ČLR nepřímo vyplývá, že budoucnost současných, a jak se může jevit, nenahraditelných oficiálních představitelů česko - čínských vztahů (včetně CEFC a CITIC) se blíží ke konci. Jakému? Nevím. Předpokládám ale, že nemohou počítat s klidným azylem na Floridě, ani se členstvím v KS ČLR. Jejich konec nebude však znamenat konec vztahů mezi ČLR a ČR, kteří si mnozí Číňané stále ještě idealizují vzpomínkou na padesátá léta a dříve. Tak, jak se mění ČLR, mění se i ČR. Je nezbytné se snažit rychle si uvědomit, že lpění na stávajícím není normální, ale že změna je normální. Nemusíme mít strach se učit budoucnost, kterou vytvořil někdo jiný, když budeme schopni si ji tvořit sami. Otázkou ale zůstává: Který slouha si kdy tvořil sám svoji budoucnost? Souhlasu netřeba.

Jan Campbell