Svátek má: Michaela

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Pohled do škatulky

Poslední příspěvek – Letní odcházení II. jsem ukončil informací o možné archivaci důležité části života – sexuální praxe pro potřeby v budoucnosti s pomocí programu, zvaného Time Capsule, společnosti VR Bangers.

Čučkaře, zvědavé a závistivé, snažící se zjistit (můj) příjem za reklamu produktu, který považuji za novodobé neštěstí, ujišťuji, že: ani haléř, cent, nebo milión (y), jak se dnes sluší, neberu, a že hnutí LGBT, které obsazuje větší a větší část veřejného prostoru, včetně různých politických, apolitických a profesionálních diskuzí, které bude v Praze 9. 8 slavit, považuji z hlediska psycholingvistiky a neurovědy za blended coffee, tj. v přeneseném smyslu, myšlenkově nic originálního, o to víc nebezpečného. Proč?

Význam a zkratka LGBT mají svou historii. V 60. a 70. letech minulého století začalo homosexuální hnutí boj o svá politická práva. Boj ukončilo v 80. letech vítězstvím a vznikem termínu GL (gay/lesba). Protože s jídlem roste apetit, hnutí GL si brzo uvědomilo diskriminaci sexuální menšiny bisexuálů. Proto již na konci 80. let se začal používat termín GLB (gay/lesba/bisexuál) a hned na přelomu 90. let GLBT (gay/lesba/bisexuál /transgender).

Není potřeba navštívit jih Mexika, ve kterém se nachází domov cca půlmilionového etnika Zapotéků z Tehuantepecké šíje, kde mužům vládnou ženy zvané Tehuány. Sebevědomím oplývají i ženy cca šestimilionového etnika Minangkabau. Ty vládnou mužům na středozápadě tropického ostrova Sumatra v Indonésii. A do třetice, na jihozápadě Číny, vysoko v Himálajích, na pobřeží kouzelného jezera Lugu, kde žije cca padesátitisícové etnikum Mosuo, se lze setkat s tím, o čem mnozí členové, známí a neznámí podporovatelé LGBT a jiní sní: navštěvující manželství. Ženy si milence volí bez ohledu na rodinu, majetek či společenské postavení a uznávají jediné kritérium: vášnivou lásku. Někdy na jednu noc, jindy na celý život. Když se Mosujek zeptáte, zda by se chtěly vdávat, uvidíte nechápavý pohled s odpovědí: Když muž a žena žijí spolu, jen se zbytečně dohadují. Jsou pak oba nešťastní a láska je pryč.

Je to emancipace a slabost mužského pohlaví, které pronikly i do homosexuálního hnutí, a prosadily změnu místa písmen L a G. Tím ale moderní historie LGBT nekončí. V čekárně je I – pro intersexuály, Q – hnutí Queer, odmítající tradiční sexuální identity, U – unsure, lidi nejistí, jak definovat svoji sexuální identitu, C – curious, lidi, kteří možná mají jasno o své sexuální orientaci, ale staví se otevřeně k netradiční sexualitě, SA – straight allies, heterosexuální spojenci, kteří sympatizují s hnutím, F – fetišisté, P – polyamoristé (mnoholáskaři) a H – lidé nakažení HIV. Aby vše bylo politicky a genderově korektní čeká i O – others. To pro případ, že by se na někoho zapomnělo, něco nového se objevilo a nebylo možné se dohodnout na rovnoměrném zastoupení u moci. Nic se dnes nedá vyloučit.

Stačí si přečíst těsně před odchodem Theresy May a bez rozpravy přijatý zákon o pravidlech a povinnostech učitelů snižovat stres a spoluurčovat pohlaví žáků, nebudou-li si sami vědět rady. Pro doplnění uvedeného se nabízí počet barev duhové vlajky: z původních osmi barev z roku 1978 (autor Gilbert Baker, San Francisko), zmizely růžová, která nebyla komerčně dostupná, a indigová, kterou odstranila komise Hrdého pochodu gayů v roce 1979. To proto, aby mohli zbylé barvy rovnoměrně rozložit na trase. Ano, takový je život, takové starosti má LGBT. Já mám ke štěstí svého zdraví a myšlení trochu jiné a také návrh. Jaký?

Například v rámci osvěty a kompenzace většinou nejasných sdělení EP, EK a EU občanům Evropy a světa navrhnout změnu vlajky EU. Prvně ji přijala 1955 Rada Evropy (RE), po té 1985 Evropské hospodářské společenství (EHS). Doba změnila formu, kvalitu i obsah obou institucí, transformovala je do nových. Protože je cílem reforem udržet krok s dobou a módou, reforma EU vlajky je odůvodnitelná, tendru vyhovující a hodná finanční podpory EU. Jako prověřeně ne lakomý, ale vynuceně spořivý senior navrhuji bezplatně nahradit modrou barvu šesti barvami duhové vlajky LGBT a do každé z12 zlatých hvězdiček vložit jedno písmeno: L, G, B, T, I, Q, U, C, F, P, H. SA navrhuji umístit na pozici 6 hodiny, O - pro opomenuté, nebo nové gendery navrhuji umístit do středu nové vlajky. Zcela určitě taková vlajka nebude požadovat delší dobu změny a bude dokumentovat věčnost, vděčnost a spořivost EU. Mám pocit, že si to většina občanů EU přeje. Kdo nemůže žít bez reforem, mohl by požadovat doplňující soutěž s cílem zjistit, například, zda by velikost zlatých hvězdiček neměla záviset od procentuální příslušnosti patřičné genderové skupiny v celkovém počtu obyvatel, nebo vedení EK, nebo jednotlivých členských států EU.

Jaké to mám starosti, ne? Traduje se, že stáří a starost, to není radost. Protože téměř vše je jinak, než píší veřejná masová média a hlásá lidu rozhlas a televize, vzpomínka na minulost a bankety, které mě nemohou udělat sytým, mi přesto nabízejí radost. Ta obsahuje příklady žen a mužů, kteří mají co říci i dnes nejenom na téma LBGT, ale i k problémům doby, UI a bezpečností, kdy prokazatelně nevíme, co bude za minutu, načež zítra nebo za pět let.

Sapfó, řecky v attickém dialektu Σαπφώ, (narozena mezi 630 př. n. l. a 612 př. n. l. a po smrti po 600 př. n. l.) byla starořecká básnířka a představitelka tzv. sólové lyriky z Mytilény na ostrově Lesbos, kulturním centru 7. století př. n. l. Lesbos dodnes přežívá v označení ženské homosexuality - lesbické lásky či lesbismu. To i přesto, že Sapfó nebyla prokazatelně vyhraněná lesba. Indikuje to její manželství a jedna z Alkaiových básní je věnována právě jí.

Colette, plným jménem Sidonie-Gabrielle Colette  (1873 – 1954) byla francouzská varietní umělkyně (mimo jiné v Moulin Rouge), novinářka a spisovatelka nominovaná v roce 1948 na Nobelovu cenu za literaturu. V 16 letech se v Paříži seznámila s třicetiletým literátem Henrym Gauthierem-Villarsem, za kterého se roku 1893 provdala. V sérii převážně sentimentálních románů, v nichž používala osobní formu Já, využila vlastní vzpomínky na dětství a mládí. Téměř celý život udržovala poměr se ženami, proslula skandály a třemi oficiálními manželstvími. To vše ji nebránilo vydat po cestě do Itálie v roce 1910 autobiografický román Vagabundka, obdržet za něj Goncourtovu literární cenu a poprvé v jejím životě, až v roce 1923 podepsat svou knihu vlastním jménem Colette. Během třetího manželství s mladým a bohatým obchodníkem s perlami, Maurice Goudeketem, ji uklidnila a uzemnila artróza. Výsledkem se stal autobiografický text De ma fenêtre (Z mého okna, vyšel 1943), ukrývání židovského uprchlíka, jmenování členkou Goncourtovy a Francouzské akademie (1945), udělení Řádu čestné legie a jako první ženě byl jí vypraven státní pohřeb.

Anaïs Nin, celým jménem Angela Anaïs Juana Antolini Rosa Edelmira Nin y Culmell (1903 - 1977) byla americká spisovatelka, zřejmě dánsko - kubánského původu. Jako jedna z prvních žen, které psaly erotickou literaturu, studovala freudovskou psychologii, byla přítelkyní a milenkou mnoha spisovatelů (například Artaud, Wilson, Vidal, Agee). Vášnivý vztah k Henry Millerovi a jeho manželce June silně ovlivnil její tvorbu i život. Celá desetiletí publikovala intimní deníky, poskytující pohled do hloubek osobního života a vztahů ženy. Necenzurovaná verze deníků byla zveřejněna až po její smrti a smrti jejího manžela. Dvakrát vdaná, obdržela v 1973 čestný doktorát na Philadelphia College of Art. V roce 1974 se stala členkou National Institute of Arts and Letters, a zemřela na rakovinu v roce 1977.

Lord Byron, celým jménem George Gordon Noel Byron (1788 –1824) byl anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu v literatuře. Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť a satirický, veršovaný a nedokončený román Don Juan. Jako jeden z největších evropských básníků proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života. Extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie, dovolily jeho bývalé milence, lady Caroline Lambová o Byronovi prohlásit: Je šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát. To vše mu nebránilo účastnit se například bojů proti Turkům během řecké války o nezávislost, být považován za řeckého národního hrdinu a zanechat světu dceru. Ada Lovelace, matematička, spolupracovala s Charlesem Babbagem na analytickém stroji, předchůdcem dnešních počítačů.

Guy de Maupassant (1850 –1893) byl francouzský spisovatel a představitel literárního realismu a naturalismu s velikým stylistickým uměním. Jeho skutečná literární dráha je vymezena desetiletím:1880 a 1890. Ve věku 18 let (v říjnu1868) se mu podařilo zachránit tonoucího Algernona Charlese Swinburne, proslulého anglického básníka. Ten ho za jeho kuráž pozval na večeři a ovlivnil jeho život na mnoho let. Osm let později, v říjnu 1876 Maupassant obdržel pozvánku stát se svobodným zednářem. Odmítl ji: Nechci být nikdy napojen na žádnou politickou stranu, ať je jakákoli, žádné náboženství, žádnou sektu, žádnou školu; nikdy nevstoupit do asociace, která se řídí doktrínami, nesklonit se před žádným dogmatem, (...) a to jen proto, abych si zachoval právo říct o nich něco špatného. V lednu 1877 se Maupassant setkal s ruským spisovatelem Turgeněvem. Po té, co mu byl diagnostikován syfilis, zůstala mu jediná potěcha: kanoistika, lov a mladé slečny. Jedné ze svých milenek napsal po opuštění Paříže 6. července 1881 jako redaktor časopisu Le Gaulois:  Odjel jsem na Saharu!!! (...) Nemějte mi za zlé, drahá přítelkyně, že jsem učinil tak rychlé rozhodnutí. Víte, že jsem tulák a nemám řád. Řekněte mi, kam mám adresovat své dopisy a ty své posílejte do Alžíru poste restante. Líbám Vás všude...V roce 1883 dokončil svůj první román zakázaný cenzurou a oceněný Tolstojem jako největší počin francouzské literatury hned po Bídnících: Příběh jednoho života (Une vie). Syfilis sem, syfilis tam, 1884 navázal Maupassant vztah s kněžnou Emmanuelou Potockou, krásnou a spirituální bohatou ženou s italsko-polskými kořeny a dokončil psaní Miláčka. Kniha vyšla 1885, její úspěch mu dovolil říkat se smíchem: Miláček, to jsem já! Jeho láska k prostoru, cestám a samotě mu nezabraňovala navazovat nová přátelství, např. s A. Dumasem ml. nebo historikem a filozofem H. Tainem a vydat 1887 román (z lékařského prostředí) Mont-Oriol. V něm se věnuje psychologii a dotýká se antisemitismu v salonech. Podepsal petici proti Eiffelově věži v Paříži. Jako nemocný syfilidou v její neuroluetické formě trpěl migrenózními bolestmi hlavy, poruchou zraku a 2. ledna 1892 se pokusil o sebevraždu. V ní mu zabránil jeho sluha. Po převozu do ústavu Dr. Esprita Blanche, zemřel 6. 7. 1893. Je pochován v Montparnasse.



Pohled do škatulky ukončuji odkazem na příběh popsaný v knize nazvané Tajná škatulka Puškina (Тайный ларец Пушкина, ISBN 978-591464-167-9) ruského autora Valerije Lobova a krátkým popisem některých charakteristik Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837), majících vztah nejenom k tématu příspěvku, ale i aktuálnímu dění ve světě.

Není tajemstvím Puškinova tvrdohlavost, bouřlivost a velké množství milenek z doby studii na carském lyceu a po jeho ukončení. Soudě z osobních poznámek v dopisech přátelům Puškin ztratil svoji nevinnost již ve 12 letech. V 15 letech napsal báseň – Můj portrét, 1831 se oženil, a v roce 1833 byl jmenován carem podkomořím. Stal se součástí carského dvora. Jeho žena byla nadšená, krásná, proto se jí dvořilo mnoho mužů, mezi nimi i car. Ten nemiloval Puškinovi extravagance, ale trpěl jeho přítomnost na carském dvoře díky jeho ženě. Ta se mu stala osudnou po té, co on sám měl trvalé problémy s cenzurou a tajnou policií а jeho přátelé zneužívali úspěchu jeho krásné ženy. Jeden z nich se do ní naoko zamiloval, donutil Puškina k souboji, byl zraněn a brzy poté zemřel. To je jedna z tézí, z nichž mnohé neodpovídají politicko - historické korektnosti doby. O nich dnes nebudu psát.

Zemřelo jenom tělo Puškina. Ne však jeho duše, mysle, a mnou v originálu neshlédnuté tzv. poli-statické tabulky (полистатическиe таблицы). O nich mimo jiné pojednává Tajná škatulka Puškina. Porozumění obsahu knihy vydané 2016 dovoluje báseň na Donu z roku 1829: Нет, весь я не умру – душа в заветной лире. Мой прах переживет и тленя убежиы – И словен буду я... И светел ты сошел с таинственных вершин. И вынес нам свои скрижали...тень мою любя, храните рукопись, о други для себя! Когда гроза пройдет, толпою суеверной, сбирайтесь иногда читаь мой свиток верный.

Ne, neumřu, to vím! Duch volný, věčně živý v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví i zajde sláva má jen pak, až na zemi i poslední pěvec oněmí. Zajímavé a podporující smysl příspěvku nabízí korespondent Sputniku, Vladimír Franta: Památník sobě jsem zhotovil nehmotný. Plevel jej nezmůže, neshoří v troud. Pokorný není a hlavu zdvihá, vysoko nad Alexandrův sloup. Neskonám, ne úplně. V posvátné lyře duše mi nezetlí, přežije můj prach. Slávu v neztenčené míře si zachovám. Dokud světu přeje poslední básník brach.

V květnu 1829 Puškin porušil příkaz cara Nikolaje 1, nejet nikam bez jeho souhlasu. Na nedovolenou cestu, ke které se rozhodl, sledujíc obsahu Evangelia 24:20, si vzal maskovaný Puškin s sebou svoji (zamykající) škatuli z doby cara Alexeje Michajloviče (1629-1976). Po příjezdu do administrativního centra Donského knížectví, Novočerkassk, kde žil jeho známý Nikolaj Rajevský a generál Dmitrij Kutějnikov, Puškin, v souladu se svým přesvědčením (Там русский дух...там Русью пахнет) předal škatuli a klíče. Nepřímo o tom sdělil v jedné básni téhož roku. Na zpáteční cestě, která z důvodů utajení vedla přes Kavkaz a Turecko, na podzim 1829 Puškin obdržel od generála Kutějnikova  peněžní dar od Kazaků ve výši pěti tisíc rublů ve zlatě. Z důvodů utajení pravdy o daru, Puškin vymyslel historku o výhře peněz u spolucestovatele Durova. Napsal báseň na Donu. Rodina generála Kutějnikova se stala prvním správcem Tajné škatulky Puškina. O ní se vede až do dnes spor v civilních a bezpečnostních orgánech Ruské federace a západně orientovaném Domu Puškina, nehledě na jeho závěť. V ní (prý) vyjádřil přání předat obsah a škatuli státu, nejdříve však v roce 1979. Nemohu z pochopitelných důvodů popisovat mnoholeté spory, neviděl jsem originály dokumentů. Proto je třeba brát interpretaci obsahu knihy a materiálů privátního muzea, vzniklého v roce 1979 v Tarangogu s rezervou a jako výzvu k zamyšlení. O co se jedná?

Krátce shrnuto: Zákony věčného pohybu (ve) vesmíru a jeho vývoje (rytmus 314 let, matricově obrazový přístup), pořádek a chaos, báseň Grand (К вельможе - příslušník španělského grandátu, nejvyššího šlechtického titulu ve Španělském království), Nevěřícnost, Deník, apod. vedou k poznání, z něhož vyplývají povinnosti pro člověka: neakceptovat uměle tvořené vědecké výrazy a pojmenování, překládat smysl a ne slova do ruštiny (3. Kapitola, 27 stroka Evgenije Oněgina), správně pochopit dílo Ruslan a Ludmila, Lukomorye, oblast východního břehu Obské huby v Sibiři, nespravedlivý osud, včetně matrice 64 týdenního kruhu, tj. 78,5 let, dopisy Puškinovi (např. Čaadajeva z 18.9.1831 korespondence  Rybkina) apod. Puškinův podpis rukopisu básně (Редеет облаков летучая гряда) z listopadu 1820 zobrazující letoucího ptáka, mluví za sebe: Pochopení zákonoměrností a rozdílu mezi vědou poznávající (založenou na zákonech přírody) a popisující (založenou na osobním porozumění světa), nutí člověka zamyslet se nad smyslem života, dědictvím a soužitím.

Životy v příspěvku uvedených osobností zanechaly velké dědictví: literaturu s jazykem, který současná generace ignoruje. Přesto, že jazyk představuje instrument, který se musíme nehledě na IT a UI učit ovládat, protože nabízí nepředstavitelné bohatství: staré, zdravé prameny, ze kterých tryskají nadčasové myšlenky a otázky, umožňující nám hledat řešení aktuálních problémů, výzev a situací ve světě. Nespravedlnost osudu, čistá láska, upřímnost, nutnost výchovy v rodině, vzdělání s pomocí věd ctících přírodní zákony, vyžadují ochotu, znalosti a schopnost pochopit jednotu Vesmíru, Planety Země, života národů a člověka. Ten by si měl uvědomit, že mozek zcela neprávem označujeme svým, protože rozhoduje cca 30 vteřin dříve, než člověk vysloví, nebo realizuje své rozhodnutí.

Nabízí se otázky: Kdo ve skutečnosti přijímá rozhodnutí? Proč nemáme moc nad mozkem a proč nás klame? Nabízí také doporučení: Protože mozek archivuje vše, s čím se kdy setkal, neměli bychom dovolit malým dětem číst módní hlouposti, setkávat se s nevzdělanci, poslouchat tupou hudbu, dívat se na tupé filmy a sledovat pochody minorit a znuděných nevědoucích o svých opravdových potřebách a jak je uspokojit. Společně s odmítnutím nekvalitních potravin, včetně fast-food může být udělán krok k poznání, že v momentě, kdy budou zavedeny kvantové technologie, všechny známé bezpečnostní systémy a pojistky dokážou, že jsou mýty. Když si UI uvědomí nějakou svoji individualitu, bude mít své motivy, cíle a plány, ve kterých s pravděpodobností hraničící s jistotou nebude pro nás místo. Proto každý pohled do škatulky může být nejenom příběhem lži s náznakem, ale i lekcí, jak stát se dobrým člověkem. Nic více, nic méně. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell