Svátek má: Brigita

Komentáře

Severoatlantickému paktu dnes nejvíce překáží právě onen pakt samotný

Pokud jde o Organizaci Severoatlantického paktu (NATO), nejvíce se zdůrazňuje garance bezpečnosti členské země, kterou jí poskytuje členství v této politicko-vojenské alianci.

Toto tvrzení je však dezinformace. Nejen to je však problémem. Zdá se, že překážkou současnému směřování NATO se stala sama Washingtonská smlouva, jíž byla Severoatlantická aliance roku 1949 v hlavním městě USA založena.

O samotném obsahu Washingtonské smlouvy (Severoatlantického paktu) se příliš nemluví. Není to z důvodu, aby byla veřejnost ušetřena znění obtížné právnické litery tohoto paktu.  Na rozdíl od jiných mezinárodních konvencí zakládajících ve světě obdobná vrcholová společenství států je totiž Washingtonská smlouva po formální stránce velmi jednoduchá. Se svými čtrnácti články, z nichž pouze čtyři mají více než jednu větu se vejde na jeden list formátu A4.  Ani věcným obsahem není tato smlouva komplikovaná. Důvodem mlčení je snaha zastřít, že uvedený pakt zní na několika místech jinak, než je vykládán, ale i v praxi aplikován.
 
Nepravdivé tvrzení, že členství v NATO garantuje bezpečnost členské země je především reklamním sloganem. Využíván je zejména v době, kdy Aliance začala být po skončení studené války rozšiřována směrem na Východ.

Opatřením vyvolaným ozbrojeným útokem na členský stát NATO se ve Washingtonské smlouvě věnuje její pátý článek.  Ozbrojený útok proti jedné členské zemi je považován za útok proti všem aliančním spojencům.  Zde ještě ustanovení Severoatlantického paktu odpovídá jeho veřejně hlásané solidární podstatě.  Čteme-li však uvedený článek dále, zjistíme, že neobsahuje nic, co by  zakládalo bezvýhradný závazek spojenců pomoci napadené členské zemi se zbraní v ruce.

Washingtonská smlouva v článku 5 totiž toliko stanoví, že každá členská země pomůže napadenému spojenci „tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru“.  Washingtonská smlouva tak dává členské zemi na výběr, jakou formou pomoci napadenému spojenci přispěje. Jak se s určitou dávkou nadsázky uvádí, není vyloučeno, že pomoc může spočívat v tom, že členskému státu napadenému v zimním období jsou zaslány deky (Robejšek, Mezinárodní institut pro politiku a hospodářství v Hamburku).


Dezinformací o závazku Spojených států bránit Českou republiku jako člena NATO blufovala na předvstupních jednáních tehdejší americká státní tajemnice Albrightová (za její „péči“ o Českou republiku tuto političku českého původu zcela vážně doporučoval prezident Havel do funkce příští hlavy českého státu!).  Albrightová samozřejmě věděla, že v Praze o garanci kolektivní obrany pravdu neříká. Před zahraničním výborem amerického Senátu již pravdivě uvedla, že uvažované rozšíření Aliance (o Česko, Polsko a Maďarsko) v žádném případě Spojené státy nezavazuje vstupovat do války v souvislosti s každým násilným incidentem týkajícím  se nového člena NATO.

První generální tajemník NATO Hastings Ismay prohlásil, že úkolem Aliance je „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“  Z uvedeného je patrno, že evropské státy měly zájem založit obranný pakt zajišťující bezpečnost na základě povinnosti (závazku) ke kolektivní ozbrojené obraně, v níž spoléhaly nejvíce na americkou armádu. Takovémuto závazku se však Spojené státy bránily. Odmítaly přijmout smluvní povinnost k něčemu, co by se vymykalo výlučné americké vůli a zájmu.  Do Washingtonské smlouvy byl proto vlivem USA vložen z vojenského hlediska zcela nezávazný článek číslo 5, z nějž povinnost poskytnout bezvýhradnou ozbrojenou pomoc napadenému spojenci neplyne.

To, že alianční obrana není žádnou automatickou jistotou poznalo například počátkem třetího tisíciletí Turecko (členem NATO od r. 1952). Aliance poprvé od svého založení tehdy stanula na prahu krize, kdy Německo, Francie a Belgie čtyřikrát vetovaly americkou žádost o obranu Turecka před iráckou odvetou za vojenskou pomoc, již Turci poskytovali Spojeným státům v souvislosti s jejich intervencí do Iráku roku 2003.  

I když Washingtonská smlouva žádný členský stát  k povinné účasti na vojenských aliančních misích a operacích nezavazuje, přesto se plnění této povinnosti z titulu příslušnosti k Alianci očekává jako – dá se říci - určitý ideologický postoj země, již se dostalo té cti být přijato do tohoto prestižního společenství. Činnost Aliance se řídí strategiemi přijímanými na pravidelných summitech nejvyšších představitelů členských zemí.  Nutno říci, že tyto strategie se často od zásad i znění Washingtonské smlouvy značně odklánějí.  Angažmá České republiky v aliančních operacích a misích tak automaticky neplyne z jejího přistoupení k Washingtonské smlouvě,  ale je svobodným projevem vůle českého establishmentu podílejícího se na aliančním rozhodování i na následné realizaci vojenských opatření. Proto může český generál Pavel v pozici  šéfa vojenského výboru NATO bez problému hovořit o „vyhlášení článku 5“ ve smyslu povelu členským zemím k ozbrojené akci (vystoupení na téma „Budoucnost NATO“, červen 2016 Univerzita Karlova).

Stejně je jen na politické vůli státních elit členských zemí NATO, jak přistoupí k aktuálnímu požadavku Spojených států zvýšit vojenský  rozpočet těmi spojenci, kteří do něj nepřispívají stanovenými dvěma procenty hrubého domácího produktu (ČR je jedním z tzv. „černých pasažérů“ Aliance, na vojenské účely dává cca 1% HDP).  Otázka státního rozpočtu nepředpokládá jakkoli preferovat vojenské výdaje; vláda dané země je odpovědná za pokrytí všech nutných potřeb, žádnou oblast nelze ochuzovat na úkor příspěvku pro NATO.   Ani zde však Spojené státy členským státům nepřikazují.  Pouze dávají ultimátum, že „americké závazky by mohly být menší, pokud nebudou ostatní členské země přispívat na obranu stejně jako USA“ (ministr obrany USA Mattis, únor 2017). Takový je systém řízení Aliance.

Pokud se tedy Česká republika kupříkladu zapojila do  vojenské mise v africkém Mali, kde elitní bojovníci ze 601. skupiny speciálních sil české armády chrání na severu země obyvatelstvo před povstaleckými skupinami, jedná se o svobodné rozhodnutí českého státu. Stejně je tomu u akce, v rámci níž se vojáci strakonického 251. protiletadlového raketového oddílu nemohou dočkat, až si na speciálním polygonu na severovýchodě Polska naostro zastřílí na letící cíle z raketových komplexů 2K12 KUB, přezdívaných "tři prsty smrti".

Aktivní, nikým nevynucovaný přístup k potřebám NATO projevují naši politici i tím, že navrhují změnit Ústavu tak, aby vláda mohla bez předchozího souhlasu Parlamentu vysílat do zahraničí naši armádu nejen do operací obranných, mírových a záchranných a umožňovat stejně tak pobyt cizím ozbrojeným silám na českém území.


Český establishment z hlediska svých servilních postojů k NATO se na jedné straně ohání tím, že údajně více než polovina obyvatelstva s českou příslušností k Alianci souhlasí.  Na druhé straně vláda nesouhlasí, aby na tuto otázku odpovědělo referendum. 

Nejen česká vojenská mise v Mali je příkladem toho,  jak Aliance  nedodržuje článek 6 Washingtonské smlouvy  určující území severoatlantické oblasti, na niž se vztahuje alianční ochrana. Severoatlantickou oblast smlouva vymezuje územím členských států v Evropě nebo Severní Americe (včetně Turecka), patří do ní též ostrovy pod jurisdikcí některé smluvní strany včetně ozbrojených sil, lodí a letadel kterékoli smluvní strany, pokud se tyto ostrovy a uvedené věci nacházejí severně od obratníku Raka. Vymezení severoatlantického prostoru obratníkem Raka znamenalo, že v době, kdy byla Washingtonská smlouva ještě Aliancí respektována, nebyla poskytnuta pomoc Spojenému království válčícímu roku 1982 s Argentinou, která napadla britské Falklandy.  

Je zaznamenáníhodné, že obranný článek 5 Washingtonské smlouvy byl poprvé od vzniku NATO použit až na základě teroristických útoků uskutečněných 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu D.C.  Pokud pomineme zločinné „humanitární bombardování“ Srbska na samém konci devadesátých let minulého století, podivná historie Severoatlantické aliance se začala odvíjet právě od amerických událostí v září 2001 nazývaných zkráceně jako „9/11“.

Od roku 2003 vede Aliance činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu (ISAF), jenž byl  napaden z důvodu podpory Al-Káidy hnutím Taliban (zvláštní je, že Spojené státy ušetřily Saúdskou Arábii, která se měla na 9/11 podílet). V Afganistánu je NATO již 15 let. Není výjimkou, že sama proamerická afgánská vláda často kritizuje  alianční letecké útoky v obydlených oblastech způsobujících civilní oběti.  Poté, co roku 2003 USA napadly Irák (s 9/11 neměl nic společného), Aliance zajišťovala výcvik nové irácké armády, což přispívalo k prohlubování konfliktu, jenž měl za následek vznik Islámského státu.  Aliance se v roce 2011 podílela na svržení Kaddáfího režimu v Lybii, čímž překročila mandát Rady bezpečnosti. Tato nelegitimní operace uvrhla zemi do krvavého chaosu trvajícího dodnes; poměry v Lybii umožňují nelegální migraci do Evropy.

Tam, kde by mohla přispět k ochraně Evropy před nelegální migrací však Aliance mnoho úspěšná není. Námořní velitelství NATO sklízí kritiku za neúčinnost svých středomořských operací proti převaděčům osob, jež se snaží nelegálně proniknout přes moře na evropské území.  

Shrneme-li její činnost za dobu od devadesátých let minulého století, zjistíme značný rozdíl mezi tím, jak se Severoatlantická aliance chovala v dobách studené války, a jak po rozpadu Varšavské smlouvy.  NATO se stalo pro Spojené státy prostředkem k realizaci programu Pax Americana včetně dosahování cílů vymezených Wolfowitzovou doktrínou usilující o vybojování absolutní světové americké hegemonie.

Aliance nepochybně porušovala základní lidská práva včetně páchání válečných zločinů.  Neplnila cíle dané Chartou Spojených národů, na nichž byl program Severoatlantického paktu v  roce 1949 postaven.  Lze říci, že NATO rezignovala na své obranné a mírové poslání, naopak, rozdmychává v různých částech světa nepokoje („humanitární bombardování“ Srbska, válka na Blízkém východě, Arabské jaro, Ukrajina, podíl na stupňování napětí v Pobaltí).

Zdá se, že Washingtonská smlouva, která je dosud oficiální „ústavou“ Severoatlantické aliance se pro její politické a vojenské vedení stává stále více pouhým cárem papíru. Vezměme v úvahu, že při svém vzniku neměl Severoatlantický pakt jiný než obranný účel.  Dnes je zřejmé, že členové NATO jsou využíváni k operacím, jejichž obranný charakter je sporný.  Demagogicky se využívá Vegetiova výroku „Kdo chce mír, chystá se na válku“, hovoří se o obranné strategii formou práva prvního (i jaderného) úderu (viz Wolfowitzova doktrína, aktuálně výroky nové britské premiérky May o jaderném úderu se stovkami tisíc nevinných obětí). A pokud se jedná o skutečnou alianční obranu, opravdu chce Aliance Operací Atlantic Resolve obětavě chránit Pobaltí a Ukrajinu před údajnou ruskou hrozbou, nebo se jedná o vhodnou příležitost, jak zvýšit moc Spojených států nad celou Evropou?   Jinak řečeno, dočkal by se od Aliance ozbrojené obrany napadený spojenec, pokud by útok na něj nezapadal do strategických záměrů Spojených států případně jiných členských zemí?      

Je zřejmé, že obsah Severoatlantického paktu dnes zjevně Alianci překáží v realizaci její strategie, která jde daleko za hranice a původní smysl paktu.  Nicméně si myslím, že stejně jako se NATO v posledních dvaceti letech často obešla při realizaci svých některých operací  bez  potřebného mandátu OSN, stejně tak nebude politiky a alianční generalitu bolet hlava  z  nedodržování dalších washingtonských smluvních ujednání. 
Aliance se řídí machiavellistickým heslem „Účel světí prostředky“.

Jaroslav Hošek