Svátek má: Havel

Komentáře

Jaroslav Bašta.

politik a diplomat

Válka a náš malý svět

Po sto letech Evropa znovu zjišťuje, jak křehká je hranice mezi mírem a válkou, jak snadno lze vyvolat neřešitelný konflikt, na nějž nejsme a ještě dlouho nebudeme připraveni.


Druhá nejrozsáhlejší evropská země se před našima očima rozpadá a my si ani nedokážeme představit závažnost tohoto procesu, natož pak mu nějak čelit. A co hůře, válka se uhnízdila už i v našich duších.

Naše společnost se rozdělila na dvě přibližně stejné části, které mají na situaci na Ukrajině diametrálně odlišné pohledy: jedni jsou bezvýhradně na straně Kyjeva a hned by táhli na agresivního a nebezpečného Putina, ti druzí si nejsou jistí, že stávající ukrajinská vláda je v právu, jsou znechuceni jednostrannou propagandou, kterou, jak vtipně poznamenal slovenský analytik Chelemendyk, vyrábějí mentálně retardovaní redaktoři pro ještě retardovanější čtenáře, diváky a posluchače.

Pokud jde o zastoupení obou názorů ve veřejném prostoru, jejich prezentace  kopíruje do detailu chování médií v časech prezidentské volby. Koneckonců, neúspěšný prezidentský kandidát se stal neoficiální hlavou strany války. Asi bychom si měli dodatečně k většinovému rozhodnutí voličů pogratulovat. A dá se předpokládat, že stranu míru většinově představují bývalí voliči dnešního prezidenta. Zejména proto, že korporátním médiím po zkušenostech z voleb nevěří.

Příznačné také je, že nejbojechtivěji znějí hlasy těch, kdož v uplynulých osmi letech rekordně snížili výdaje na obranu České republiky. To jsem již jednou v životě zažil, když jsem sloužil v Kyjevě – čím silnější byl válečnický pokřik, tím nižší rozpočet ministerstva obrany (občas již v listopadu nezbývaly prostředky na jídlo pro vojáky a ministr kvůli tomu vyhrožoval demisí). Pak se s armádou, které za 23 let prodali téměř všechnu bojeschopnou techniku do Afriky i jinam, pustili do občanské války na východě a dopadlo to katastrofálně. Obávám se, že česká strana války kopíruje nejen ekonomická, ale také ideová a intelektuální vzepjetí svých kyjevských vzorů.

Proto bychom měli velmi bedlivě sledovat vývoj v zemi, v níž se rozpadá nejen stát, ale i společnost. Neměli bychom přehlížet, že ukrajinská občanská válka svými formami a průběhem více připomíná boje v rovníkové Africe než konflikty na Kavkaze při rozpadu Sovětského svazu či o něco později v bývalé Jugoslávii.

Obávám se, že v budoucnu scénář rozpadu Ukrajiny bude kopírovat to, co již několik desetiletí probíhá v Afganistánu: pokračující rozpad státu a vznik nezávislých enkláv založených na etnické, náboženské či regionální bázi. Každý z těchto subjektů má vlastní ozbrojené síly, s jejichž pomocí jednotliví náčelníci vládnou a vyjasňují si tak i vztahy se sousedy. Ukrajina je sice teprve na začátku tohoto procesu, ale nakročeno do pekla má dobře.

Kromě dvou již existujících enkláv v Doněcké a Luhanské oblasti se v zóně konfliktu stali vládci sousedních regionů místní oligarchové, kteří disponují vlastními armádami, jimž nejen velí, ale především je platí, protože v jejich řadách bojují žoldnéři. V těch oblastech Ukrajiny, kde podobně národně uvědomělí boháči zatím chybějí, byly zformovány místní prapory dobrovolníků. Ti se na válečném poli živí podobně jako žoldáci za Třicetileté války – rabováním, vymáháním výkupného, únosy. Těchto dobrovolnických sborů je zatím 44, což představuje nebezpečný potenciál budoucí destabilizace celé Východní Evropy.

To, že, jak v armádě ruské iredenty na východě i v žoldnéřských sborech ukrajinských oligarchů bojují tzv. kontraktčici z Čečny (poddůstojníci a důstojníci najímaní za plat na určitou dobu) představuje další zdroj nestability. Už před lety na Kavkaze ukázali, že v jejich zájmu není rychlé vítězství, které od nich požadoval jejich zaměstnavatel, ruský stát, ale dlouhá válka, která je dobře živila, mimořádně krutá k civilnímu obyvatelstvu v zóně bojů. Tím se situace na východě Ukrajiny negativně odlišuje od válek v bývalé Jugoslávii, kde proti sobě v podstatě bojovaly národní armády a paramilitární jednotky hrály pouze roli pachatelů nejhorších zločinů a iniciátorů jednotlivých válečných epizod.

Z hlediska hledání východiska ze svého krvavého rozpadu je na tom Ukrajina hůře než Afganistán – chybí jí totiž tradice několikasetleté vlastní státnosti. Proto cesta k zastavení občanské války a nalezení platformy pro smíření a následnou obnovu státu bude ještě delší a obtížnější než v horách Střední Asie.

V našem, ale také v ruském zájmu je nedopustit, aby konflikt vyústil takto fatálně. Všechny strany v něm angažované – Ukrajina, Rusko, USA, evropské státy NATO, EU, ale také Turecko by ze současného příměří chápaného jako vítaná přestávka ve válce, která má sloužit k dozbrojení obou stran a k nadechnutí před novými boji, měly učinit začátek mírového procesu, jehož výsledky se nebudou líbit nikomu.

A nedělejme si iluze, že válka kdesi na východě, o níž všichni její přímí i nepřímí aktéři lžou jako ještě nikdy v moderní historii, se nedotkne našeho malého světa. Obávám se, že pokud jde o (z českého pohledu nejdůležitější) roli, kterou Ukrajina několik desetiletí hrála v evropské ekonomice jako spolehlivá tranzitní země pro dopravu energetických surovin, tak ta se stala pouhou vzpomínkou na lepší časy. Nejen kvůli občanské válce na východě, ale především kvůli ukrajinským politickým elitám. Dostaly se do situace, kdy už jim pro udržení u moci zbývá pouze vydírání. Jestliže ukrajinský ministr obrany vyhrožuje, že v případě, že nedostanou moderní výzbroj, budou nuceni vyrobit atomové zbraně, aby mohli čelit ruským hrozbám, nepochybuji, že se stejným zdůvodněním zastaví prezident Porošenko v zimě tranzit energetických surovin z RF do Evropy.

Smiřme se s tím, že EU společně s Ruskou federací stvořily na svých hranicích bezednou bažinu známou z ruských pohádek, která se zatím nedá přejít ani přeletět, jen obejít. A to do mrazů nestihneme.
             
Jaroslav Bašta
Psáno pro Prvnizpravy.cz