Titulky tohoto typu v našem mediálním prostředí zevšedněly a slovo „válka“ je používáno tak lehce, tak neuváženě snadno, že ztratilo svůj mrazivý a děsivý význam. Slovo „válka“ u nás v mediálním i politickém slovníku zdomácnělo. Jako bychom se přestali obávat jeho krutého a absolutního obsahu. Z veřejné debaty se k obsahu slova válka vytratil elementární respekt, a především přirozený, svým způsobem zdravý strach, který má fungovat jako varovný signál a nezbytná pojistka lidského rozumu před propadnutím fanatismu a destrukci.

Tento úpadek obezřetnosti a ztráta historické paměti jsou však hluboce tragické. Veřejná debata, mediální scéna i politické elity dnes k otázkám válek a míru přistupují s nebezpečnou, až infantilní lehkostí. Kolem nás jako by se rozhostila iluze, že válčení a konflikty jsou pouhou teoretickou simulací, jakousi počítačovou hrou, kde se případné ztráty počítají jen na monitoru bez dopadů na náš každodenní blahobyt. Podléháme falešnému pocitu nároku na nekonečné bezpečí, ač nám historie opakovaně připomíná, že jakmile ve společnosti převládne pocit, že válka je přijatelným nástrojem k řešení neshod či běžnou součástí politického slovníku, cesta k reálnému neštěstí, utrpení, strádání a ničení se dramaticky zkracuje.

Čím snadněji společnost akceptuje slovo válka, tím lehčeji uvažuje o své účasti v ní. Kdo varuje před válkou, je nazýván zbabělcem, mnohdy i kolaborantem. Znovu se objevují silácké komentáře vracející se k roku 1938 tvrdící „měli jsme se bránit“. Komentátor Hospodářských novin dokonce nazývá prezidenta Beneše „zrádcem, který nedovolil armádě bojovat a zničil tím odhodlání národa se bránit“. Kdo je proti válce, je chcimír a patří (opět podle Hospodářských novin) „mezi podivné spoluobčany, kteří na českých náměstích vyjadřují lásku a věrnost Putinovi“.

Je tohle vůbec možné? Kam se poděla elementární soudnost?

A koho z takového stavu vinit? Jsou na vině skutečně jen naše pohodlnost a nedbalost? Pohltila nás společnost blahobytu tak dokonale, že jsme všechna existenční rizika vytěsnili kamsi za okraj našeho vnímání, protože „on už se o naše bezpečí někdo postará“? Nebo naší nepozornosti obratně využili někteří politikové, aby za hrozby válkou schovali vlastní neschopnost vládnout, aby skrze strašení válkou „dezertovali před vlastní odpovědností“ (řečeno se Zweigem)?


Navrátit do našeho jazyka i mysli skutečnou váhu důsledků slova „válka“ není projevem slabosti, ale naopak krokem k udržení zdravého rozumu, neboť slovo válka není obyčejné slovo. Má svůj děsivý obsah.

Obávám se, že si to ale vážně uvědomujeme čím dál méně.