Při té příležitosti jsem si musel vzpomenout na události z počátku roku 2009, po nichž se za přispění bývalého českého premiéra Mirka Topolánka tato právě dobíhající smlouva uzavřela. Tehdy ukrajinští politici a plynaři celkem bezostyšně vydírali země střední a jihovýchodní Evropy zastavením dodávek ruského plynu. Zneužili pro to vlnu mrazů a extrémně chladného počasí která tehdy zasáhla celý kontinent. Teprve zásah České republiky jako předsednické země Evropské unie pomohl situaci vyřešit, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Plynová krize tenkrát skončila uzavřením nové desetileté smlouvy, která vyšla vstříc ukrajinským požadavkům. Události však nastartovaly trend, který v současné době vrcholí – snahu novými produktovody obejít Ukrajinu. Záhy po ukončení plynové krize se v roce 2011 rozeběhl projekt Nord Stream 1, který zásobuje Německo po dně Baltského moře (byl dokončen již v roce 2012). Měl být doplněn analogickým projektem na jihu zvaným South Stream (Jižní potok), který se však z politických důvodů zadrhl a realizuje se v jiné podobě jako Turecký proud. Ten by měl již od prvních měsíců příštího roku zásobovat nejen Turecko, ale také Balkán.
V roce 2015 se rozeběhla výstavba Nord Stream 2. Ta však od samého začátku naráží na velmi silný odpor nejen Ukrajiny, ale především Spojených států. Ty se totiž po roce 2015, kdy Kongres zrušil zákon, který zakazoval vývoz energetických surovin, staly novým silným hráčem na světovém plynovém trhu. Protože Evropská unie představuje druhý největší plynárenský trh na světě, americký projekt prodeje zkapalnělého zemního plynu se na ni logicky zaměřil.
Toto úsilí však naráží na dva velmi závažné problémy. Prvním jsou dosavadní dodavatelé, mezi nimiž hraje hlavní roli ruský Gazprom zásobující východní část Unie. Opírá se přitom o desetiletí budovanou infrastrukturu a spolehlivost svých dodávek. Jediné slabé místo systému, Ukrajinu, de facto eliminují plynovody, které ji obcházejí po dně Baltského a Černého moře. Pokud americké firmy chtějí vytlačit Gazprom z dodávek do Evropy, nemohou se při tom opírat jenom o ekonomiku, neboť z technologických důvodů nedokáží ruskému zemnímu plynu konkurovat cenově ani spolehlivostí dodávek.
Největší problém totiž představuje samotné zkapalňování zemního plynu, které odebírá asi čtvrtinu jeho energetické hodnoty, čímž ho prodražuje. K tomu je třeba připočíst vybudování terminálů a výhledově výrobu asi 6 000 přepravních tankerů. Samotný transport je bezpečný, ovšem ve světě postiženém terorismem bude lákat to, že každá taková loď bude představovat v případě výbuchu ekvivalent malé jaderné pumy (výstižně to popsal v jednom ze svých románů Frederic Forsyth).
Z těchto důvodů se zejména za vlády Donalda Trumpa snaží Spojené státy svůj kapalný plyn prosadit v EU politickými prostředky. Například tím, že odložení účinnosti zvýšení cel na dovoz evropských automobilů do USA podmínily výstavbou terminálů na import břidlicového plynu do západní Evropy a zvýšením objemu dodávek. Stranou nezůstala ani sankční politika, jak ukazuje postih firem dokončujících Nord Stream 2.
Když sleduji unijní energetické trendy za poslední dva roky, obávám se, že to nejhorší nás teprve čeká. Green Deal a uhlíková neutralita EU ve svých důsledcích budou znamenat, že dosavadní energetický mix (uhlí a fosilní paliva, jádro, obnovitelné zdroje) bude nahrazen zemním plynem. Silně pochybuji, že tím ruským. Spojené státy do služeb svého exportu již zapojily ideologii – svůj zkapalnělý plyn nazývají Molekuly svobody. Má to symbolizovat vymanění se z energetické závislosti na Ruské federaci.
Ke slovu nepochybně přijdou také radikální ekologická hnutí symbolizovaná Gretou. Již Barack Obama razil heslo, že břidlicový plyn sníží emise skleníkových plynů ve srovnání s ostatními fosilními palivy. Dá se proto předpokládat, že Gretini stoupenci, kteří v pátek nechodili do školy, snadno uvěří, že spalování Molekul svobody je podstatně ekologičtější než využívání autoritářského plynu z Ruska. Pak by projekt Greta byl konečně pochopitelný i z ekonomického hlediska, končí komentář Jaroslav Bašta.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
