Americká politika na Blízkém východě vstoupila do další nebezpečné fáze. Spojené státy zahájily vojenský útok na Írán s argumenty, které mnozí analytici označují za znepokojivě podobné těm, jež před více než dvaceti lety otevřely cestu k invazi do Iráku. Tehdy Washington tvrdil, že režim Saddáma Husajna disponuje zbraněmi hromadného ničení. Později se ukázalo, že tyto zbraně neexistovaly. Dnes se podobná argumentace vrací v souvislosti s Íránem.

Podle kritiků celé operace je však nejzásadnější otázka úplně jiná. Nejde jen o to, zda existoval důvod k útoku. Klíčová je otázka, kterou ve Washingtonu nikdo nedokáže jasně zodpovědět. Jaká je strategie odchodu z této války.

Autoři analýzy Medea Benjamin a Nicolas J. S. Davies upozorňují, že Spojené státy zahájily konflikt, aniž by definovaly jeho konečný cíl. V jejich textu publikovaném na serveru Naked Capitalism zaznívá zásadní varování, že válka může snadno přerůst v dlouhodobý konflikt s globálními dopady.

Prezident Donald Trump útok zdůvodnil tvrzením, že Írán odmítá vzdát se jaderných ambicí. Podle jeho slov Washington nikdy neslyšel od Teheránu větu, která by zněla: „Nikdy nebudeme mít jadernou zbraň.“ Íránský ministr zahraničí Abbás Aragčí naopak reagoval zcela opačně a znovu zopakoval oficiální politiku Teheránu. „Írán za žádných okolností nikdy nevyvine jadernou zbraň,“ prohlásil.

Problém celé argumentace však spočívá v tom, že Mezinárodní agentura pro atomovou energii po letech mimořádně intenzivních kontrol nenašla důkaz o aktivním íránském programu jaderných zbraní. V roce 2015 byla uzavřena dohoda JCPOA, která zavedla přísný inspekční režim. Agentura opakovaně potvrzovala, že Írán podmínky dohody dodržuje. Situace se změnila až v roce 2018, kdy Spojené státy z dohody jednostranně odstoupily. Navzdory tomu americká a izraelská politická reprezentace opakovala tvrzení o íránské jaderné hrozbě tak dlouho, až se stala základem pro politiku maximálního ekonomického tlaku, sankcí a nakonec i vojenské eskalace.


Dnešní realita na Blízkém východě přitom podle autorů textu ukazuje, jak rychle může takový konflikt eskalovat. Během prvního týdne bombardování byly zničeny školy a nemocnice a stovky civilistů přišly o život. Prezident Trump přitom otevřeně prohlásil, že Spojené státy chtějí dosáhnout svých cílů během čtyř až pěti týdnů.

Ministr obrany Pete Hegseth však při tiskové konferenci naznačil, že operace může trvat mnohem déle. Nejprve hovořil o dvou až šesti týdnech, později připustil i osm týdnů. Už tato nejasnost podle kritiků ukazuje, že Washington ve skutečnosti nemá jasný plán. Další problém představuje samotná logistika války. Spojené státy vstoupily do konfliktu v situaci, kdy jejich zásoby některých typů munice již byly výrazně vyčerpány. V posledních letech totiž americká armáda spotřebovala tisíce raket a bomb v konfliktech v Jemenu a zároveň dodala obrovské množství zbraní Ukrajině a Izraeli.

Pokud by se válka protáhla, americké jednotky by mohly čelit nedostatku střel pro protivzdušnou obranu, řízených střel i dalších klíčových systémů. Izraelská protivzdušná obrana by podle analytiků mohla narazit na své limity ještě dříve.

Washington a Tel Aviv proto podle některých expertů sází na riskantní strategii. Doufají, že dokážou zničit dostatečný počet íránských raket dříve, než se jejich vlastní zásoby obranných střel vyčerpají. Tato kalkulace však může být chybná. Příkladem je konflikt v Jemenu, kde americké bombardování nedokázalo zničit raketové schopnosti hnutí Ansar Alláh. Írán je přitom mnohonásobně větší a disponuje rozsáhlou sítí podzemních zařízení i mobilních odpalovacích systémů, které lze maskovat jako civilní vozidla.

Ekonomické důsledky války už začínají být viditelné. Írán napadl několik ropných tankerů a uzavření Hormuzského průlivu narušilo jednu z nejdůležitějších energetických tras na světě. Přibližně pětina globálních dodávek ropy běžně prochází právě tímto úzkým průlivem. Další šok přišel z Kataru, který po útoku íránských dronů na velké plynové zařízení zastavil vývoz zkapalněného plynu. To znamenalo výpadek téměř dvaceti procent světového obchodu s LNG a okamžitý růst cen plynu v Evropě.

Zároveň se přidaly dopady na globální dopravu. Letecké společnosti po celém světě začaly rušit nebo přesměrovávat lety nad Blízkým východem, což narušilo mezinárodní obchod i turistiku. Jen během prvního týdne konfliktu se americkým daňovým poplatníkům otevřel účet za dalších padesát miliard dolarů vojenských výdajů.

Domácí politická situace ve Spojených státech přitom není pro prezidenta Trumpa příznivá. Podle průzkumu University of Maryland z počátku února podporovalo americký útok na Írán pouze 21 procent Američanů, zatímco 49 procent bylo proti. Dokonce i mezi republikány dosahovala podpora jen čtyřiceti procent. Historie navíc ukazuje, že podpora válek obvykle postupně klesá. Jakmile se začnou objevovat první ztráty a ekonomické dopady, veřejné mínění se často obrací proti vládě.


Konflikt se tak stále více mění v souboj vyčerpání. Jak upozornila organizace National Iranian American Council, válka je nyní definována především otázkou udržitelnosti. Jednoduše řečeno jde o souboj zásob raket proti zásobám obranných střel. Přesto zůstává základní otázka nezodpovězena. Jak vlastně má tato válka skončit.

Na tiskové konferenci v Pentagonu položil jeden z novinářů otázku, která by podle kritiků měla zaznívat každý den. Jaké procento íránských úderných kapacit bylo zničeno a jaká je strategie odchodu z konfliktu.

Ministr obrany Hegseth na tuto otázku nedokázal odpovědět. Nakonec se vrátil k opakovanému tvrzení o íránských jaderných ambicích. Generál Caine se odpovědi vyhnul technickým vysvětlením obtížnosti hodnocení škod během probíhajících bojů.

Podle vojenských analytiků to jen potvrzuje základní problém celé operace. Válka byla zahájena bez jasného plánu, jak ji ukončit. Spojené státy totiž Írán neobsadily a nemají na jeho území pozemní jednotky, které by bylo možné stáhnout jako v Iráku nebo Afghánistánu. Pokud by Washington vyčerpal své zásoby zbraní, mohl by jednoduše vyhlásit vítězství a bombardování přerušit. Později by pak mohl útoky obnovit.

Írán se však zjevně snaží právě tomuto scénáři zabránit. Cílem je vytvořit tak vysoké náklady, aby se Spojené státy podobného konfliktu v budoucnu obávaly. Teherán může navíc požadovat konkrétní politické ústupky. Mezi nimi například zrušení sankcí nebo stažení amerických sil z vojenských základen v Perském zálivu. Takový scénář by znamenal skutečnou strategii odchodu z války. Nikoli pouze přestávku před dalším bombardováním.

Autoři analýzy upozorňují, že Spojené státy stojí před zásadní volbou. Buď budou pokračovat v dlouhé sérii vojenských intervencí, které destabilizují celý region, nebo se pokusí obnovit diplomatické vztahy s Íránem.

Podle jejich názoru by právě diplomacie mohla otevřít cestu ke stabilnější budoucnosti. Zároveň by mohla dát íránské společnosti větší šanci rozhodovat o vlastní politické budoucnosti bez tlaku sankcí a bombardování.

Bez takové změny se však může historie opakovat. Blízký východ už zažil mnoho válek, které začaly rychle a skončily až po letech chaosu. Pokud Washington nedokáže odpovědět na jednoduchou otázku o strategii odchodu, může se konflikt s Íránem stát dalším z nich.



Zdroj: https://www.nakedcapitalism.com/2026/03/what-is-the-us-exit-strategy-from-its-war-on-iran.html