Světový řád, který měl po druhé světové válce zabránit opakování globálních konfliktů, se dnes dostává do hluboké krize. Jeden z jeho základních pilířů, článek 2 odstavec 4 Charty Organizace spojených národů, je stále častěji ignorován nebo ohýbán podle aktuálních geopolitických zájmů velmocí. Pravidlo, které mělo zakázat hrozbu silou a použití vojenské síly mezi státy, dnes naráží na realitu mocenské politiky, v níž stále častěji vítězí logika síly nad právem.

O významu tohoto článku se znovu začalo diskutovat v souvislosti s nedávnými vojenskými akcemi Spojených států a Izraele proti Íránu. Obě země argumentovaly potřebou zastavit íránský raketový program a omezit podporu ozbrojených skupin v regionu. Kritici však upozorňují, že podobná argumentace nemá oporu v Chartě OSN. Ta totiž připouští použití síly pouze ve dvou případech. Prvním je sebeobrana v reakci na ozbrojený útok podle článku 51. Druhým je výslovné povolení použití síly Radou bezpečnosti OSN.

Právě tento rozpor mezi deklarovanými pravidly a skutečnou praxí dnes podle řady právníků a diplomatů ohrožuje samotné základy mezinárodního práva. Jak upozorňuje analýza zveřejněná serverem Deutsche Welle, „článek 2 odstavec 4 Charty OSN je často označován za základní kámen moderního mezinárodního práva“. Právě tento princip měl po roce 1945 vytvořit systém, který bude preferovat diplomacii a vyjednávání před ozbrojeným konfliktem.

Historické okolnosti jeho vzniku přitom nebyly náhodné. Před druhou světovou válkou totiž neexistoval žádný obecný zákaz použití síly mezi státy. Konflikty byly považovány za legitimní nástroj politiky a mezinárodní instituce měly jen omezenou schopnost agresi zastavit. Katastrofální zkušenost dvou světových válek však přesvědčila státy, že bez jasného právního rámce nelze stabilní mír udržet.


Problém však spočívá v tom, že samotná Charta nikdy přesně nedefinovala některé klíčové pojmy. Neřešila například otázku preventivních úderů, humanitárních intervencí nebo snahy o změnu režimu v cizí zemi. Tyto mezery se postupně staly zdrojem ostrých sporů a právních interpretací.

Dalším problémem je technologický vývoj moderního válčení. Kybernetické operace mohou ochromit infrastrukturu státu bez jediného výstřelu. Útoky dronů umožňují zasahovat cíle na druhém konci světa bez přímého nasazení vojáků. Otázkou proto zůstává, zda tyto operace představují použití síly ve smyslu Charty OSN. Pokud například kybernetický útok způsobí rozsáhlé škody na energetické síti nebo zdravotnické infrastruktuře, většina právníků se shoduje, že by měl být považován za ozbrojený útok. Pokud však způsobí pouze krádež dat nebo špionáž, mezinárodní právo na podobné situace často nedokáže reagovat.

Podobně problematická je i definice sebeobrany. Článek 51 Charty OSN dovoluje použití síly pouze po ozbrojeném útoku. Moderní konflikty však často probíhají v šedé zóně mezi válkou a mírem. Patří sem přeshraniční operace speciálních jednotek, cílené likvidace jednotlivců, kybernetické útoky nebo omezené dronové údery. Tyto operace často nedosahují intenzity klasického ozbrojeného útoku, ale zároveň mohou mít zásadní politické a bezpečnostní dopady.

Právě tyto spory se dnes znovu objevují v debatách o izraelských operacích v Gaze po útoku Hamásu ze 7. října 2023. Izrael bezpochyby měl právo na sebeobranu. Otázkou však zůstává rozsah a proporcionalita vojenské reakce. Mezinárodní soudní dvůr se v současnosti zabývá žalobou, která se týká podezření z genocidy vůči palestinskému obyvatelstvu v pásmu Gazy.

Kritici současného systému upozorňují, že největším problémem je samotná struktura Rady bezpečnosti OSN. Pět stálých členů, tedy Spojené státy, Rusko, Čína, Francie a Velká Británie, disponuje právem veta. To znamená, že mohou blokovat jakékoli rozhodnutí, které by bylo v rozporu s jejich geopolitickými zájmy. Výsledkem je často paralýza organizace, která není schopna reagovat na nejzávažnější krize.


Historie posledních desetiletí navíc ukazuje, že zákaz použití síly je opakovaně porušován. V roce 1990 například irácký režim Saddáma Husajna obsadil Kuvajt. Rada bezpečnosti OSN tehdy rychle reagovala a autorizovala mezinárodní vojenskou operaci, která měla okupaci ukončit.

O devět let později však NATO zahájilo bombardování Jugoslávie během konfliktu v Kosovu bez mandátu Rady bezpečnosti. Zastánci operace argumentovali humanitární nutností zastavit etnické čistky. Kritici naopak poukazovali na to, že zásah byl v rozporu s Chartou OSN. Pozdější mezinárodní komise tuto operaci označila za „ilegální, ale legitimní“, což samo o sobě ukazuje hluboký rozpor mezi právem a politickou realitou.

Ještě větší kontroverze vyvolala invaze do Iráku v roce 2003. Spojené státy a Velká Británie tvrdily, že režim Saddáma Husajna disponuje zbraněmi hromadného ničení a představuje bezprostřední hrozbu. Tyto zbraně však nikdy nalezeny nebyly. Generální tajemník OSN Kofi Annan později prohlásil, že tato válka „nebyla v souladu s Chartou OSN“.

Podobnou reakci vyvolala i ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022. Moskva tvrdila, že chrání ruskojazyčné obyvatelstvo a brání údajné genocidě v Donbasu. Mezinárodní soudní dvůr však konstatoval, že tato argumentace nemá žádný právní základ.

Série těchto konfliktů ukazuje, že pravidla vytvořená po druhé světové válce dnes čelí vážné zkoušce. Formálně sice zákaz použití síly stále existuje, ale v praxi jej státy často interpretují podle svých strategických zájmů. Pokud se tento trend nezmění, hrozí, že mezinárodní systém založený na právu postupně ztratí svou legitimitu.

Otázka, která dnes stojí před světovým společenstvím, je proto zásadní. Buď se podaří obnovit respekt k pravidlům, která měla zabránit válkám mezi státy, nebo se svět vrátí k logice mocenské politiky, v níž rozhoduje síla a nikoli právo.