Může se zdát nepochopitelné, že moderní člověk má téměř shodnou genetickou výbavu se šimpanzi, zatímco s neandertálci údajně sdílí jen dvě až tři procenta DNA. Neandertálci přitom byli naši blízcí příbuzní, kteří žili ještě před desítkami tisíc let, kdežto šimpanzi se od lidské linie oddělili před více než pěti miliony let. Tento paradox ale vzniká proto, že obě čísla popisují zcela jiné věci. V prvním případě jde o srovnání celkové podobnosti genetických sekvencí, ve druhém o podíl DNA, který jsme po neandertálcích skutečně zdědili.
Když vědci uvádějí, že lidé sdílejí asi 98 % DNA se šimpanzi, mluví o shodě v celkové sekvenci genomu. Většina genů, které řídí základní tělesné funkce, je u obou druhů téměř totožná. Geny pro dýchání, krevní oběh, vývoj kostry či metabolismus kyslíku jsou velmi podobné napříč všemi savci, protože pocházejí ze společného evolučního základu. Rozdíly mezi člověkem a šimpanzem se týkají především uspořádání a jemných změn v genech, které ovlivňují například velikost mozku, vývoj jazyka nebo sociální chování. Podle použité metody se podobnost lidského a šimpanzího genomu pohybuje mezi 96 a 99 procenty. I rozdíl pouhých dvou procent ale představuje miliony písmen genetického kódu, tedy obrovské množství biologické informace.
U neandertálců je měřítko jiné. Tvrzení, že moderní lidé mají 2–3 % neandertálské DNA, neznamená, že by byl člověk „z několika procent neandertálec“. Jde o to, že malá část našeho genomu obsahuje úseky zděděné po neandertálských předcích. Tyto segmenty jsou pozůstatkem dávného křížení mezi Homo sapiens, kteří se rozšířili z Afriky, a neandertálci, kteří tehdy obývali Evropu a západní Asii. K těmto kontaktům došlo asi před 50–60 tisíci lety. Dnešní lidé mimo Afriku tak nesou ve svém genomu malý, ale prokazatelný podíl neandertálského původu.
Z těchto úseků DNA pocházejí například geny ovlivňující pigmentaci kůže, reakce imunitního systému nebo metabolismus tuků. Některé z nich přetrvaly dodnes, protože poskytovaly výhodu při přizpůsobení se chladnějšímu podnebí nebo novým patogenům. Většina neandertálského genetického materiálu však časem vymizela, protože byl buď neutrální, nebo nevýhodný.
Celková genetická podobnost mezi Homo sapiens a neandertálci je přitom mimořádně vysoká. Přes 99 %. Oba druhy pocházejí ze společného předka, který žil přibližně před 600 tisíci lety. Rozdíl je pouze v tom, že jen malé procento neandertálských genů se do naší populace dostalo skrze přímé křížení, zatímco zbytek podobnosti je výsledkem sdíleného evolučního původu. Proto je třeba rozlišovat mezi „genetickou podobností“ a „neandertálským podílem DNA“.
Abychom to pochopili, pomůže srovnání s textem knihy. Představme si, že lidský genom je román. Šimpanzí verze by měla většinu vět stejných, ale některé by byly přeskupené nebo pozměněné. Neandertálský text by byl téměř totožný, lišil by se jen v několika odstavcích, které jsme si sice vyměnili, ale většina zůstala společná. Ta „dvě až tři procenta“ pak představují právě ony neandertálské odstavce, které se do lidského vydání dostaly prostřednictvím křížení.
Na makroúrovni jsme tedy šimpanzům velmi blízcí, protože sdílíme základní genetickou architekturu. Na mikroúrovni však neseme malé, ale významné stopy neandertálského dědictví, které přispěly k rozmanitosti a přizpůsobivosti druhu Homo sapiens. Obě procenta jsou správná, každé ale vyjadřuje jiný aspekt evoluce. Teprve jejich propojením vzniká celistvý obraz lidského původu, v němž se setkávají sdílené geny, náhoda i dávné příběhy přežití.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
